Nápad na androidizaci jablečných věcí se zrodil přesně den před GDD 2010 díky @romannurik jak je vidět na této fotce. Takový půl rok mi sebralo, než jsem sehnala nálepky a druhý půl rok než jsem si našla čas a chuť to provést. Čili kdyby se někdo ptal, už nemám Apple, ale Apple-Android! :o)

Před časem jsem u jednoho Android projektu potřebovala deaktivovat defaultní animace aktivity, která je přímo v Android frameworku nadefinovaná na “slide-in” animaci zprava doleva. Vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo vygooglit žádné rozumné řešení, přišla mi vhod rada od @ondraz, kterou alespoň formou tohoto článku zanechám příštím generacím.

Každá aktivita má totiž nějaké téma (theme) a to má přímo v Android Frameworku nadefinované atributy vztahující se k animacím, které je možné definováním vlastního tématu přepsat. V řeči XML to vypadalo nějak takto:

<style name="NoAnimationTheme" parent="ParentTheme">
<item name="android:windowAnimationStyle">@null</item>
</style>


Předchozí kus kódu stačí umístit do themes.xml. V mém případě měla aktivita už vlastní téma nadefinované (ParentTheme), které nové téma dědí pro zachování všech ostatních atributů. V Android Manifestu je pak aktivitám, které mají být bez animace, potřeba přidat následující řádek.


android:theme="@style/NoAnimationTheme"


Podle toho, co slyším od lidí kolem sebe, většina má velký problém s vyhledáváním filmů na ČSFD. Nejen, že nedávají vždy úplně relevantní výsledky, i v nové verzi je orientace ve výsledcích dost problematická.

Dodneška jsem tento problém řešila zadáním názvu filmu a řetězce “ČSFD” do Googlu, přičemž první výsledek většinou opravdu odpovídá hledané stránce na ČSFD. I tak to ale znamená vedle zadání fráze ještě minimálně jedno kliknutí. Proto jsem se rozhodla si vyhledávání na ČSFD integrovat do prohlížeče Chrome s využitím Custom search a funkce “I’m feeling lucky”, samotného vyhledávače. Abych si náhodou nebrala kredit jen na sebe, nutno podotknout, že mně na tento nápad přivedl @srakyi před pár měsíci, který měl podobným způsobem custom search nastavený (nejsem si jistá, jestli právě u ČSFD).

Co je teda potřeba udělat? V Chrome se dostat do Preferences > Manage search engines a tam přidat řádek s libovolným názvem, zkratkou například csfd a především adresou a to v tomto formátu:

http://www.google.com/search?q=csfd+%s&btnI=Im+Feeling+Lucky

Do adresního řádku poté stačí vždy zadat csfd mezerník a název hledaného filmu/herce. Po provedené query na Google se automaticky vybere první výsledek a vy se bez dodatečných kliků dostáváte rovnou na profilovou stránku na ČSFD. Tak třeba někomu tahle vychytávka udělá radost stejně jako mně :-).

Je to asi půl hodiny co jsem se vrátila ze své první OPRAVDOVÉ návštěvy usability labu a sice jako člověk, který testuje, nikoliv ten, kterého „mučí“ na druhé straně. A jsem z toho tak nadšená, že to musím samozřejmě okamžitě vypustit do světa. Jen upozorňuju, že spousta názorů tady je silně „laických“. O usability potažmo uživatelské testování se zajímám jen hodně rekreačně a i když právě absolvuju už druhý předmět s touto tématikou, musím říct, že jsem daleko od toho, abych byla schopná sama provést alespoň jeden bezproblémový test.

Celé toto testování bylo vrámci předmětu Y39TUR na ČVUT FEL. Cílem je podrobit vybraný testovaný objekt testu metodikou heuristické evaluace, kognitivního průchodu a v druhé polovině semestru konečně také uživatelskému testování. V minulých letech user testy prováděl každý sám a doma a co si budeme nalhávat, většina lidí si nějaké věci vymyslí a i tak se test doma nedá ani trochu srovnávat s tím v usability labu. Proto jsme byli tento rok rozděleni do skupin po čtyřech, dostali přířazený jeden synchronizační software a tři týdny času. Během toho bylo potřeba zarezervovat laboratoř a sehnat pět ochotných lidí, kteří se podrobí testu.

Námi testovaným programem byl Allways Sync a testovali jsme v Usability labu na ČVUT FEL na Karlově náměstí a k testování jsme používali software Morae. Na testování jsme měli něco kolem tří hodin a ze začátku to šlo po másle. Na každého účastníka nám vyšlo cca 25 minut a většina testů procházela hladce. Poslední dva se ale v úkolech pěkně vykoupali a jeden dokonce nedokončil. A při tom všem si člověk vlastně uvědomil, proč jsou ty user testy tak skvělé. Kdybych se sama na tu aplikaci podívala a zhodnotila ji, věřím že bych nepřišla ani na zlomek chyb a problémů, které jsme takhle odhalili. Ono opravdu každý program používá jinak a to co pro tři technicky zdatné lidi mohlo být nad slunce jasné, druzí dva neméně technicky šikovní tak úplně nezvládnou. Skvělým příkladem bylo, kdy minimálně jeden člověk aktivně používal možnost “Analyse” a v post-testovém dotazníku ji označil jako nejsilnější místo programu. Jiní na tuto možnost ani nešáhli, nevšimli si ji a když už ji použili, tak spíše omylem a pravděpodobně ani nevěděli, co od ní čekat.

Usability lab je rozdělená do dvou místností. V jedné koukáte asi tak do pěti monitoru naráz, abyste analyzovali co se teď zrovna děje v místnosti vedle. Ta je uzavřená, snímaná dvěma kamerami, plus je samozřejmě vidět výstup ze samotné obrazovky počítače. Tři lidi v jedné místnosti zapisují (observer room) jak nejrychleji to jde do speciálního logovacího programu (Morae Observer) a čtvrtý sedí vedle účastníka vedle a dělá takzvaného moderátora. Údajně je možné, aby moderátor seděl společně s ostatními v observer room a vedle komunikoval jen mikrofonem. To nám ale přišlo daleko horší, neosobnější a s pomalejší reakcí na uživatelovy akce, že jsme nakonec tuto možnost ani nezkoušeli.

První uživatelé šli hladce. Až u těch posledních dvou jsme opravdu poznali, zač je toho user test. Jednoho z nich jsem dokonce moderovala a jak jsem se dozvěděla, byla jsem na něj příliš měkká, nenechala ho v tom tolik vymáchat a až příliš moc mu nakonec poradila. Holt mi asi bylo líto člověka, který se potí v přehráté místnosti sledován dvěma kamerama a snažící se proniknout do naprosto neskutečně špatně navrhnutého software. Před testem jsme dělali pre-test dotazník a po testu zase post-test dotazník spíše ve formě dialogu nad aplikací, se kterou měl čerstvou zkušenost. Mohla bych o tom psát ještě dlouho, ale místo toho raději bodově zkusím shrnout takové nejzajímavější momenty, nové poznatky a to, co víme, že bychom příště udělali jinak a lépe (přičemž spousta věcí nám byla doporučena přímo cvičícím, který přišel na supervizi)

• Až na jednoho jsme měli štěstí na poměrně dost ukecané participanty. Opravdu komunikovali, říkali co si myslí a co hledají a dělají. A s takovýma se vždycky lépe pracuje
• Dost nás potrápil hardware. Počítače v usability labu pravděpodobně zažily druhou světovou válku a jejich výkon tomu odpovídal. Několikrát zamrzl při psaní textu do notepadu a obnovení trvalo klidně i minutu, dvě.
• Jak jsme se dozvěděli, je naprosto normální během testu měnit scénář, post a pre testové dotazníky. A občas se to opravdu může hodit
• Občas mají účastníci tendenci při post-testovém dotazníku místo toho jak by software využil on mluvit o tom, jak si myslí, že by se hodil ostatním lidem. Což samozřejmě nechceme a měli bychom ho vrátit zpátky na správnou kolej
• Vysledky celeho testu by se rozhodně neměla interpretovat jako „30 procent uživatelů reaguje takhle“. Stačí uvést počet participantů toho určitého testu. Ostatně kdo je schopný ve svém user testu nasimulovat alespoň trochu odpovídající vzorek lidstva
• Ve scénáři se vyplatí hodně zvýraznit klíčová slova. My měli názvy složek a souborů kurzívou, ale je pravda že jsou to přesně tato slova, ke kterým se uživatel pořád dokola vrací a kurzíva nestačí k tomu, aby mu hledání dostatečně zjednodušila
• Moderátor by měl do testu vstupovat minimálně a rozhodně nereagovat na nějaké ujištění, že uřivatel něco udělal/neudělal správně. Jako jsem to špatně dělala místy já :o) Občas jsem se zkrátka neudržela a myslím že mi dost uškodilo to, že jsem participanta znala osobně. Cizímu člověku bych neměla tendence tolik napovídat
• No a na konci ho samozřejmě ujistit v tom, že i když se v programu totálně ztratil, nebyl to jeho fail ale něco, co je pro nás naopak ohromně přínosné a fakt, že při tom pomohl objevit spoustu chyb
• Rozhodně by se nám hodilo, kdyby měl moderátor sluchátka nebo nějaký privátní způsob komunikace s druhou místností. Takhle jsme mohli z druhé strany do všeho vstupovat jen mikrofonem, který samozřejmě slyšel i účastník. A to ho může naopak ještě více znervóznit
• Skoro mi přijde, že vyhodnocování těchto dotazníků a testů je tak trochu psychologie a sociologie. Jak nás například cvičící upozornil a my to pak opravdu dvakrát viděli na vlastní kůži – participant se v programu totálně vykoupal, nevěděl jak ho používat ani jak splnit některé úkoly. Na konci ale stejně řekl, že by program klidně doporučil. Prý to dělají nekonfliktní lidé. Co je na tom pravdy, nevím, ale tady to docela sedělo
• Přístě bychom určitě vymysleli jinak scénář a to tak, aby bylo možné se z chyby dostat a klidně nějaký úkol přeskočit. Nám totiž na sebe poměrně dost navazovaly a ve chvíli, kdy jeden nedopadl dobře, nebylo jak navázat tím dalším i kdybychom ho chtěli přeskočit.

Zkrátka a dobře usability testování je větší sranda a větší věda, než jsem si myslela a než může na první pohled laikovi připadat a dost vážně uvažuju o tom, že ho nějakým dílem zkusím zapojit třeba do diplomky. Já si chci totiž ještě někdy toho moderátora zkusit znovu a lépe!

Z letošního Internet Developer Forum jsem utekla po druhé hodině odpolední se silně smíšenými dojmy a ten ušetřený čas můžu třeba věnovat napsání tohoto blogpostu. Potřebuju totiž někam kromě svého Moleskine vypustit dojmy, které z této konference mám a taky těch opravdu málo zajímavých informací, co jsem si odnesla. Vezmu to od toho pozitivnějšího. A tedy od samotných kusých poznámek, které jsem si během jednotlivých prezentací zapsala (ve skutečnosti je tohle jen takový tenký výběr).

• na Azure si můžete udržovat celkově dvě verze aplikace - staging a production. U AppEngine jich můžete mít daleko více, ale o tom se už nemluvilo…
• škálování se uvádí v soupisu výhod cloudu vždy na prvním místě, ve skutečnosti je ale pro většinu tuzemských aplikací naprosto zbytečná a vystačí si s jednou instancí
• Azure je pro PHPko aktuálně naprosto nepoužitelný, na Amazonu frčí bez problému
• AWS má fakt pekelně složitý ceník a nemáte možnost dopředu odhadnout, kolik vás to bude po spuštění stát (vzhledem k ceným za requesty a spoustu proměnlivých věcí). Hodně by mi tam chyběla možnost určit hranici ceny, přes kterou to daný den nesmí jít, jako je na AppEngine
• Super na Amazonu bylo, jak lze dvěma kliknutími rozběhat virtuál s přichystanou distribucí Ubuntu (to samé pravděpodobně i pro jiné distribuce)
• těším se, až bude můj foťák posílat fotky na Picasu, jako nastínil Filip ve své vizi cloudové budoucnosti (jejich zpracování a nahrání je vždycky hrozný opruz). I když taky popřel, že na něčem takovém Google dělá. Ale když ne Google, přijde s tím určitě někdo jiný

V posledních dvou měsících jsem byla už na dvou konferencích pořádaných Internet infem a ani z jedné jsem nebyla nijak unesená. Vesměs nulová informační hodnota, spousta marketingu, reklamy a to tedy ani v nejmenším neodpovídalo ceně, za kterou byla konference oficiálně na webu prodávána (vždy tuším nad 1000, možná dokonce i 2000). Spousta prezentací končila v polovině času a obsahově často ani neodpovídala názvu.

• Keynote od člověka z Microsoftu byla poměrně dobrá. Místo obecného úvodu do cloudu ale od začátku (až do chvíle než jsem odešla) prezentováno ve stylu “takto to děláme u Azure”. Ale to chápu, některé slajdy byly hodně povedené a informačně to byla jedna z lepších přednášek
• Na přednášku Honzy Kodery jsem se podle toho, co psal na twitteru poměrně těšila a i v průběhu z ní neměla vůbec špatný dojem. To se změnilo ve chvíli, kdy jsem čekala, že přejde do druhé zajímavější poloviny prezentace a začne se věnovat tématu. Místo toho se objevil konečný slajd a místo pro otázky. Nevím jak ostatní, já se tedy rozhodně nedozvěděla, jak si poskytovatele cloudových služeb vybrat. Zvlášť mi přišlo, že o tom vykládal člověk, který ze tří největších hráčů vyzkoušel tak maximálně Amazon.
• Celkově tam bylo hodně hodně Azure, docela dost Amazonu a prakticky nula nula nic co se AppEngine týče. To ho u nás opravdu nikdo neužívá a ani to nikoho nezajímá, že si na to nesehnali nějakého speakera?
• Všichni si určitě budou myslet, že to sem píšu jen proto, že jsem silně Google positive, ale musím uznat, že přednáška Filipa byla asi nejlepší ze všech, které jsem za den viděla. Vtipná, i když taky trochu reklamní a část z ní jsem už viděla na videu z jiné jeho prezentace. Přesto - udržel pozornost od začátku až do konce a určitě pobavil
• Kvalita některých přednášejících byla docela hrozivá, jak ostatně na twitteru zmiňovala @jmtcz. Pokud nečetli slajdy, tak zapomínali na interakci s publikem - zkrátka už jsem na konferencích zažila i lepší speakery.
• Ale abych nebyla jenom negativní - jídlo a networking byly fajn

Co dodat. Příště asi při přemýšlení, jestli jít na Internet Info konferenci, vezmu i při nulové ceně vstupenky v potaz fakt, jestli nedokážu čas využít nějak smysluplněji a raději si o cloudu načíst pár článků na internetu.

Připadám si jak v příštím století! Možná jsem trochu včerejší, ale streamované hudbě jsem se docela vyhýbala. Mám vlastní vkus a vlastní knihovnu a nepotřebuju služby jako Grooveshark nebo Last.fm radio. To jsem si alespoň myslela donedávna, než jsme od GUG.cz dostali jako dáreček předplatné na pár měsíců.

Last.fm radio je při streamování z webu skvělou službou na objevování nové hudby, třeba té, kterou poslouchají vaši kamarádi a známí. S tím jsem už před časem experimentovala. Co mně ale naprosto nadchlo je streamování z mobilu. Zastrčíte sluchátka a nepotřebujete ani jediný kilobajt hudby na SD kartě a přesto mít celou svou knihovnu s sebou. Jasně, že se současnými datovými tarify si Last.fm radio ve vlaku nepustíte. Jako takové malé okénko do budoucnosti je to ale moc pěkné.

Mimochodem last.fm radio není v mobilním klientovi oficiálně k dispozici (je tuším omezeno jen na USA ap.). Pokud si ho chcete vyzkoušet, stačí si stáhnout aplikaci z tohoto odkazu.

Myslím, že pokud začnu blogpost tím, že bych se hrozně ráda “až budu velká” do Londýna přestěhovala a našla si tam nějakou cool práci, musí být všem jasné, že se mi tam líbilo. Ono aby ne! O tom, že se tam podívám, jsem s přestávkama mluvila už od střední a díky slevové akci WizzAir se mi to konečně povedlo.

Do Londýna jsme odletěli v pátek brzy ráno (budík na odstrašujících 2.50) a zpět se vrátili v pondělí ráno (budík na odstrašujících 2.30). V době mezi tím jsme stihli obejít spoustu památek a nasát trochu té Londýnské atmosféry, sníst spoustu octových blbostí a potkat se s Eliškou, která tam shodou náhod byla ve stejnou dobu. Počasí vyšlo skvěle. V pátek sice pršelo, sobotu a neděli jsme si ale užili krásně slunečnou a vlastně jediný mrak, který se objevil nd celým výletem byla návštěva Google London, která v pátek bohužel padla. To jsem samozřejmně s nadsázkou “obrečela” a budu doufat, že to nebyla příležitost tohoto druhu úplně poslední. Skvělé bylo střídání stráží u Horseguards - ráno v 11. Na to jsme narazili vesměs náhodou, ale opravdu zážitek. Naopak nám ale uniklo Changing of the Guards na které jsem se hodně těšila. Mimo letní měsíce je jen každý druhý den. My tak k Buckinghamskému paláci došli v neděli, abychom zjistili, že bylo už včera. Ale kromě toho jsme nestihli ani Greenwich - o důvod víc se do Londýna brzo vrátit.

Nebudu z toho dělat cestovního průvodce a tak spíše zkusím popsat, co se mi na Londýně opravdu líbilo, co mně zarazilo a překvapilo a třeba z toho vyplyne i to, proč se mi vlastně tak líbil.

Z památek jsme dovnitř zavítali pouze do London Eye a Tower of London. Lístky jsme měli koupené online dopředu, což nám ušetřilo peníze i čekání ve frontě. London Eye je hrozný marketingový hype, který mně nijak extrémně neoslnil. Kolo se točilo možná až příliš dlouho a výhled na Londýn rozhodně nebyl vzhledem ke členitosti města a charakteru domů a staveb tak pěkný, jako třeba Paříž. Naopak Tower of London bych jedině doporučila. Správci hradu se snaží všechny expozice dělat co nejvíce interaktivní a zajímavé. Je tu tedy spousta krátkých videí, hrají se tu živé scénky s dobovým nádechem (a s interakcí s publikem) a sem tam si přečtete nějaký ten středověký příběh, ke kterému se můžete vyjádřit stisknutím jednoho ze tří tlačítek opatřených odpověďmi. Zároveň vidíte, kolik lidí před vámi si myslelo to samé.

Daleko lepší než památky jsou parky. Jsou obrovské, zelené, rozkvetlé a prostě něco, co v Praze neuvěřitelným způsobem chybí. Pokud to vezmete přes Green Park do Hyde Parku a pak rovnou do Kensigton’s Gardens, máte na půl dne vystaráno.

S parky souvisí i další věc - běhání. Nevím proč jsem nabyla dojmu, že v Londýně běhá snad každý. Někteří kolem cesty, jiní se prodírají davy turistů přímo u památek, většina ale běhá v parku - a speciální běžecké lahvičky s pitím included. A to množství! Neexistovalo, že byste 30 sekund nepotkali alespoň jednoho běžce, spíše celé davy.

Britové jsou hrozně otužilí. V době, kdy u nás na zahrádky ještě ani nepomýšlíme a v teplotách, kdy zbaběle zalézáme do vnitřních prostor jsou v Anglii zahrádky naprosto přeplněné - a lidmi s daleko lehčím oblečením, než jsem měla například já. Zatímco já se tlačila do sebe nalít teplé pití prochladnutá zvenku, spousta britů si koupila kávu s ledem a šla si s ní sednout ven. Proč ne :-).

A kromě toho, že běhají a jsou otužilí, hrozně moc milují kafe. Snad každý druhý obchod je kavárna. Nejrozšířenější jsou asi Costa Coffee a Pret, hodně je tam ale i Starbucksů. Očividně se ale na konzumaci kávy dívají trochu jinak než v našich končinách. Většina kaváren tak má hodně málo míst na sezení, většinou spíše bar a židle a jen několik málo míst. Nadpoloviční většina zákazníků si totiž kafe bere do ruky a vyráží do ulic. Neříkám že to není u nás, ale určitě ne v takovém množství.

Doubledeckery jsou úžasné. První den, kdy počasí moc nepřálo jsme s nimi jezdili sem a tam snad dvacetkrát - samozřejmě nahoře a vepředu. Máte skvělý rozhled a poznáte tak spoustu míst, kam byste se jinak nedostali. Na autobus se tady prakticky nečeká. Silnici, kde nevidíte ani jeden doubledecker snad nepotkáte. Na zastávce zastavuje jeden za druhým a celá řada z nich sdílí stejnou cestu. Připravit se ale musíte na to, že zejména v noci a nebo mimo centrum nezastavují na všech zastávkách a brzdí dost ostře (modřina na noze potvrzuje to, že stát na schůdcích v jedoucím autobusu se opravdu nedělá!). Ale jinak skvělý zážitek!

Londýn je o víkendu levnější. Výlet pátek až neděle zdál se být ideální volbou co se ceny MHD týče. Celodenní tady totiž vyjde asi jako mně v Praze měsíční - o víkendech a pátcích ale platí speciální tarify (off-peak) se skoro dvěma librama slevy na celodenní lístek. A jak zjistíte podle cen ve městě - každá libra se počítá!

Miluju ocet a octové chipsy a u nás nejsou zrovna moc k sehnání. Jó, kdyby mi někdo na letišti otevřel kufr, asi by se divil! :o)

No a jako správná geekgirl jsem samozřejmě sledovala i jaké gadgety londýňané nosí. Myslím, že daleko víc lidí než u nás tam má chytrý dotykový telefon a více než polovina je iPhonů a rozhodně není tak často vidět Kindle. Ostatně Apple je tu obrovský hit, což dokazuje i Apple Store na Regent Street. Dvoupatrový obchod narvaný k prasknutí, s obrovským Genius Barem, kde vám poradí a opraví nemocný MacBook a přenáškovým sálem, kde takový “anglický Petr Mára” vysvětlovat 50+ letým uživatelům co je Home Folder atd. Samozřejmě zadarmo - vše bylo volně přístupné a součástí obchodu.

Aby to nevypadalo, že Apple Store byl jediný obchod, kam jsem vkročila, musím říct, že mně nadchlo i knihkupectví Waterstone’s. Spousta pater, spousta knížek, množstevní slevy a především ručně psané poznámky přímo od lidí zde pracujících, kteří v každé kategorii vybrali několik podle nich nejlepších kousků a popsali svoje názory. Moc zajímavé a doufám, že se tím inspiruje i někdo u nás.

Určitě jsem na hrozně moc věcí zapomněla, ale to nevadí. Důležité je, že Londýn byl strašně super a nemůžu se dočkat, až se tam vrátím.

Nechte mně povědět vám jednu pohádku. Kdo mně alespoň trochu znáte, musí vám být jasné, že v ní hraje nějakou roli Google nebo Android, ideálně oba dva. V tomto případě se týká Neksuska (Nexus S), do kterého jsem se zakoukala už při ohlášení, napsala o něm článek na SvětAndroida, článek na blog a pravidelně všem kolem otravovala život pouštěním návykové reklamy se skvělou hudbou.

A pokud mně znáte ještě víc asi tušíte, že se pro něco zvládnu nadchnout strašně snadno. Nějakou dobu to pak trvá, ale většinou si to musím nechat vymluvit. Tohle nebyl ten případ. 16.12.2010 tedy přímo v den uvedení mi kamarád - oné doby právě v New Yorku - byl vyzvednout Nexus S v jedné prodejně Best Buy (vlastně až v té druhé, v první ho totiž neměli). Já to všechno sledovala přes Gtalk a SMS, kam taky zpráva o nově koupeném telefonku dorazila. Nezbývalo nic jiného, než zhruba den a něco čekat a pak v sobotu odpoledně vyrazit směr Dejvická, kde jsme se s Neksuskem poprvé potkali. No a od té doby to spolu den co den táhneme už bezmála dva měsíce – a myslím že ani jeden toho nelitujeme.

Dost už infantilních povídaček a zpátky k té hlavní otázce – jaký tedy ten Nexus S vlastně je? Uvádím jen pár nejdůležitějších bodů a rozhodně se nesnažím o nějakou dlouhou a popisnou recenzi – od toho tu jsou jiná média.

• prohnutý displej mně nijak neoslovil. Je pěkné se na něj koukat, ale že by mi nějak vylepšoval „feel“ z používání telefonu – to asi ne
• Android 2.3 (potažmo Android 2.3.2) je super! I když podle changelogu nepřináší pro uživatele žádné markantní změny, jsou to právě drobnosti, které zlepšují dojem. Kvalitnější klávesnice, nová alba s fotkami a skvělý live wallpaper s bakteriemi a ten si už u mně oblíbila spousta lidí
• pure Google a už nikdy jinak! HTC Sense mně moc nenadchnul a ta Samsung nádstavba už vůbec ne. Jen to asi budu mít s výběrem dalšího telefonu těžké – moc „čistých“ totiž v prodeji není
• baterka vydrží hrozně málo, mně daleko méně než více než rok starý HTC Hero. Nabíjím každý den a nedaří se mi ani moc šetřit. Naopak skvělé je, že o spotřebě mám dokonale detailní přehled přes nový manažer spotřeby, který je součástí 2.3
• displej je dokonalý a jasný a i když jsem vedle sebe položila HTC Desire a Nexus S byl rozdíl v kvalitě dobře patrný (například co se textu týče)
• chybějící slot na SD kartu mi nevadí a vypotřebování 16 GB jsem se ani trochu nepřiblížila. Co mi naopak chybí víc, než jsem si původně myslela je indikační dioda
• fotoaparát je s HTC Hero naprosto neporovnatelný. Šikovně zaostřuje, fotí i za zhoršených viditelnostních podmínek a s kvalitou fotek jsem spokojená natolik, že na poslední dovolené jsem s sebou ani netahala digitální fotoaparát. Ale fotkám u tohoto článku se kvalitou samozřejmě ani nepřiblížíte

Pokud by se mně někdo zeptal, jestli bych si Nexus S koupila znovu, odpověď by byla ano. HTC mně svými stále stejnými designy zařízení neuvěřitelně nudí, jsem ale hodně zvědavá na Galaxy S2. I když jsem nebyla nikdy velký fanda Samsungu, minimálně v kooperaci s Googlem mu to docela jde. Ale původní Samsung Galaxy S bych teda v kapse nosit rozhodně nechtěla. Ostatně vydávat podobný blogpost přesně v době před Barcelonským MWC je hodně odvážné - ten totiž může aktuálním stavem nabídky Android telefonů solidně zamávat.

(Všechny obrázky k článku nafotil s úplně novým Nexus S Martin Klapetek - díky!)

K AppEngine jsem přišla tak trochu jako slepá k houslím. Měla jsem pár týdnů na to udělat poměrně jednoduchý projektík a časová dotace to byla poměrně štědrá. O Vánocích jsem si tedy svátky zpestřila pročítáním AppEngine dokumentace a sledováním videí z Google I/O a dalších podobných event – včetně té české od Michala Šrajera. AppEngine mně lákal už delší dobu a zkusit bych ho musela tak jako tak kvůli bakalářce – takto jsem na to měla ale poměrně dost času a mohla se do něj zakoukat i trochu blíž – přecijen abych té jeho škálovatelné magii správně porozuměla :-). Ostatně učení nových technologií mě hrozně moc baví, tak proč této možnosti nevyužít.

Během pročítání dokumentace jsem si na stickies na widget panelu MacBooku postupně psala jednotlivé věci, které mně překvapily jak mile tak i v opačném smyslu z pohledu člověka s AppEngine neseznámeného. Pokud jste doposud weby psali v PHP (a ideálně v Zendu nebo Nette Frameworku) a jako DB používali MySQL budete prakticky ve stejném výchozím bodě jako já před zhruba měsícem.

AppEngine – geekův ráj

Po deploynutí smysluplnější verze aplikace jsem začala delší čas trávit v administraci. To je takový PHPMyAdmin, administrační rozhraní nastavení projektu a výstup logů v jednom. Ale především – má to grafy a spoustu čísel. Dashboard je naprosto kouzelný a nemůžu se dočkat až budu u své opravdu nasazené aplikace sledovat narůstající čísílka kvót a špičky na grafech (ale ne moc velké, ať moc neplatím :o)). Je to takový programátorský Google Analytics – méně barevný a promakaný, ale přesto skvelý!

Nerelační databáze – strach z neznámého

Asi největší starch jsem měla z nerelační databáze. Model databáze pro bakalářku jsem modelovala už v době, kdy jsem toho o DataStore (BigTable) věděla pramálo. Dokumentace je ale vynikající, stejně tak celá řada videí z Google I/O a Google Developer Days, jež mi pomohly se s trochu odlišným způsobem práce s daty seznámit. Člověk musí trochu zapomenout na normálni formy a normalizaci a při designu datového uložiště přemýšlet nad škálovatelností a jinými DataStore specific věcmi. Zpětně mi ale způsob, jakým DataStore pracuje s daty tak nějak přirostl k srdci.

O DataStore a jeho specifikách víc v oficiální dokumentaci.

Deploy je náš kamarád – one click to go!

Continuous integration je krásná věc, ale přijde mi, že většina lidí o ní jen čte, jiná část o ní dokonce i mluví a píše, v praxi ji ale bohužel používá jen hodně málo firem. Praxe je tedy taková, že se všechny změny nahrávají přes FTP, což není zrovna nejhezčí (viz článek na Zdrojáku). Google AppEngine vás nutí do “něčeho mezi”. Pokud používáte Eclipse, deployujete přímo z IDE a to jediným kliknutím a pokud nechcete, aby kód ohrozil ten nasazený na ostrém serveru, jednoduše změníte verzi (o tom později).

Bezproblémový běh na localhostu

Google AppEngine aplikaci samozřejmě není problém debuggovat na localhostu. Dokonce mate přístup i k DataStore a to na adrese localhost:8888/_ah/admin/datastore . Zajímavé je, že verze databázového správce je na localhostu jiná než na ostrém serveru a možnosti jsou omezené (u výpisu některých properties chybí dodatečné informace nebo například není možné data upravovat).

Oddělení verzí

Znáte to – děláte na projektu úpravy, které mu mohou lidově řečeno ublížit. S přivřenýma očima překopírujete kritický soubor na FTP a modlíte se při mačkání F5 u prohlížeče. S AppEnginem tohle nepoznáte – u jakékoliv změny stačí nastavit jiné číslo verze. V administraci pak mate výpis všech, které existují včetně přímého linku a teprve když v adminu verzi přepnete aplikaci na nově deploynutý kód, zobrazí se na její standartní adrese. U každé verze je navíc přímý link – není tedy problém vyvíjet jednu I dvě další verze souběžně a nasadit ji vyloženě dvěma kliknutími v adminu.

Bez frameworku ani ránu

Vzhledem k tomu, že jsem zvyklá na nějakou kulturu kódu a mimochodem také striktní oddělení Model-View-Controller, JSP a Servlety mi připadaly tak trochu “messy”. Zakoukala jsem se tedy na stránku “Will it play in AppEngine” kde je výpis všech podporovaných frameworků a šáhla po Springu – a doposud jsem nelitovala.

Méně příkladů, tutoriálů, odpovědí v diskuzi

Pokud jste zvyklí dělat v Javě nebo PHP, je Google váš kamarád. Na většinu I složitějších dotazů najde spoustu funkčních řešení a tutoriálů. Na to se u Google App Engine nedá spoléhat. Používá ho pořád ještě relativně malé procento vývojářů a pokud, tak nadpoloviční většina (hrubý odhad) pro něj programuje v Pythonu. Podpora Javy je u AppEngine taky poměrně nová věc, čili se nění čemu divit. Oficiální dokumentace ale pokrývá ty nejdůležitější části a u složitějších problémů se budete muset spolehnout sami na sebe.

Bezpečnost především

Google se samozřejmě snaží vaše aplikace zabezpečit a to třeba i chytrými kroky v samotném designu platformy a z toho plynoucích omezeních. Tento poslední odstavec je poměrně čerstvou záležitostí, na kterou jsem narazila při pátečních drobných úpravách. Pokud vaše aplikace odesílá maily, není možné do kolonky From vyplnit jen tak libovolnou adresu – musí jít o administrátora projektu. Čili buď přímo gmail/google apps account na který je projekt vázán, případně na jiný gmail/google apps účet, který nastavíte jako dalšího administrátora. Není to překážka nijak zásadní – vědět ji dopředu, ušetří mi půlhodinu vztekání. Tak třeba pomůže někomu jinému :-).

Nebojte se AppEngine!

Třeba na ČVUT FEL umí Javu snad každý (i když s Java EE je to trochu slabší) – tak proč nestavět weby právě v AppEngine. Nepotřebujete server a na menší projekty vás provoz narozdíl od placeného PHP hostingu nebude stát ani korunu. Rozjet ho můžete velmi rychle a snadno a kdyby se z něj náhodou vyklubal světově úspěšný rival Facebooku, vždy můžete z AppEngine přemigrovat na placený Java EE hosting nebo platit Googlu dle nastavených limitů.