V poměrně silném rozčarování jsem si uvědomila, že vlastně blog občas potřebuju k profiltrování myšlenek a možná proto po hooodně dlouhé době klikla na tlačítko s Wordem s cílem sepsat své aktuální rozporuplné pocity co se HTC Hero týče. Telefon mám již nějaký ten týden/měsíc a jsem s ním vesměs spokojená. Android mi potvrdil, že Windows Mobile nechci nikdy dostat do ruky. Je fakt skvělé vidět, jak opět Google začal později, ale konkurenty „tvrdě“ pracující po dlouhá léta nechal na míle za sebou.

Nic ale není dokonalé a ač nerada, i já musím uznat, že jsem jednu pořádnou vadu na kráse na svém Hero-ovi našla. Člověk by skoro čekal nějakou fatálnější chybu, než je budík, čili funkce, kterou bez problému zvládaly mobily s černobílým displejem, bez her a dalších dodatečných funkcí.

Řešila jsem to už s více dalšími majiteli Heroa a nikdo není s budíkem spokojený. Jako první fatální nedostatek považuju fakt, že ve chvíli, kdy si vypnu vyzvánění, automaticky se ztlumí i zvuky budíku, což je docela nežádoucí. Čili mám na výběr – buď mě v noci budou budit telefony/smsky nebo mě nevzbudí nic – řečí čísel ani tři natažené budíky naráz. To se mi stalo právě dneska ráno. Naštěstí jsem relativně nikam nespěchala, každopádně jsem kvůli nezvonícímu budíku (čili ani nevibrujícímu) zaspala do školy už minulý týden a štve mě to o to víc, že jsem poměrně pedantská co se dochvilnosti týče a nerada někam chodím byť jen o pět minut pozdě (spíše o deset minut dopředu).

Dvakrát se mi dokonce stalo, že mobil nastavený na vibrace při budíku nejspíše ani nevibroval, včera pro změnu budík se ztlumeným vyzváněním zvonil nahlas. Samozřejmě to lze řešit aplikacemi, což se při tomto stavu věci docela nabízí. Prozatím jsem ale nenašla žádnou, která by mi vyhovovala a které bych hlavně věřila. Jak jsem se dozvěděla při zveřejnění podobně rozčarovaného statusu na twitteru, i některé aplikace jsou nespolehlivé čili pokud máte náhodou někdo nějaké konečně řešení budíkové otázky na HTC Hero, jsem jedno velké ucho. V opačném případě mě se svěšenou hlavou čeká vycházka do nejbližšího hodinářství.

Na Google Developer day jsem se těšila prakticky od minulého ročníku, který jsem nemohla absolvovat vzhledem k škole, kterou jsem v pátek měla do nádherných šesti hodin odpoledne. Letošní ročník tedy byla jasná volba, s natěšením jsem očekávala potvrzenou registraci, která nakonec dorazila. Oslabena nemocí jsem taky vyrazila do Kongresového centra na Vyšehradě a byla mile překvapena nulovou frontou u registrace, což se například o organizaci jakékoliv Game Developer Session rozhodně nedá říct. Ze zbytku zaznamenám snad jen postřehy a to bodově.

Plusíky

• soutěž s kjůár kódy hodnotím jako dobrý nápad. Sice jsem se neúčastnila, ale spousta lidí o nový mobil stála docela dost
• keynote byla asi nejlepší částí co se přednášek týče. Během dvou hodin proběhlo rychlé představení všech technologií, vše samozřejmě s vtipem a anglicky.
• naživo jsem viděla spoustu lidí z Google, které jsem znala jen z prezentačních videí. Třeba ten chlápek v modrém tričku Wave (tak je to Lars Rasmussen) co ho prezentoval i v oficiálním videu na internetu
• Angličtina angličtina angličtina - místy mi ani nepřišlo, že mluví cizím jazykem. Rozhodně plus, česky by mě to bavilo podstatně méně.
• chci tu fialovou mikinu Google co měl na sobě Chewy Trewhella
• Android se mi líbil  a začala jsem uvažovat o telefonu, kterého pohání. Škoda jen vysokých cen, absence Windows Mobile je pro mě ale velké plus
• občerstvení během celého dne, pití zdarma a vynikající oběd (škoda jen té fronty).
• kromě Keynote jsem si pochvalovala Intro to mobile development (Reto Meier) a HTML5 and beyond (Mark Pilgrim)
• já chci pracovat pro Google! ááá

Not so cool…

• trička jsou sice z Bangladéše, ale dělané na obézní americké programátory. Do mojeho Ska bych se vešla asi tak dvakrát. A barvičku jsme měli taky horší než kdokoliv jiný z Googlu, ale tak co bychom chtěli
• žádné google hrnečky a klíčenky bez loga A přitom bych jim dělala tak oddanou chodící reklamu
• Samsung si zaplatil s novým modelem telefonu dobrou reklamu - Googláci ho propagovali kde mohli, i když jeho ovládání nebylo ani zdaleka bezproblémové
• až trochu moc tlačili na prosazení Google Chrome Frame - vtípky na IE jsou sice na místě, pořád je ale Mrkvosoft konkurence a připadalo mi to z jejich úst nemístné. Vtipné bylo, i jak během několika výčtů mobilních technologií a OS nezaznělo ani jednou Windows Mobile
• chtěla jsem si zkusit něco pro Android napsat, trochu mě ale odradila věc, která vyšla najevo během prezenrace Intro to Mobile Development. Každá velikost displeje telefonu musí mít v každé aplikaci vlastní konfiguraci, jinak prostě nefunguje. Když si představím firmu s desítkami nasazených aplikací a s jedním novým telefonem měsíčně, moc jim ty dodělávky nezávidím. Možná Google počítal s tím, že moc telefonů nevyjde, tak to nebude problém ;-). Ale co, asi to nešlo udělat lépe…
• přednáška o Wave API byla FAIL! Nevěřila bych, že Google nechá mluvit někoho angličtinou s ruským nádechem, který nemá problém nechat minutu až dvě tichou pauzu s tím, že si tam něco “šolichá” a zkouší rozchodit, nikdo samozřejmě neví co
• Celkově mi přednášky přišly málo technické a více pochvalné a oslavné. Jako přehled o tom, co je u Googlu za rok nového ale docela dobré

Do KOSSů pouštím co to dá Heal the World a ještě nabitá dojmy z promítání This is it! jsem se rozhodla oživit blog a před spaním si vyčistit hlavu tím, že se podělím o pocity z promítání „filmu“ od něhož jsem čekala jenom opravdu hodně málo. Ostatně uznejte sami, co hvězdného mohlo vzniknout za zhruba čtvrt roku, během které se na tom rozhodně celou dobu nepracovalo. Tak nějak to vypadalo jako rychlokvaška, ze které se lidé kolem M.J. snaží vytřískat co nejvíce peněz, dokud rána, která zasáhla jejich fanoušky, stále krvácí. A myslím, že se to povedlo, ostatně narvané kino i v druhý den promítání je toho dostatečným svědkem.

Vyhublý Jackson a záznam koncertu. Bude něco víc?

Zpočátku se mi v hlavě hromadila celá řada negativních hodnocení týkající se vyhublého Jacksonova těla, které působilo hodně komicky v porovnání se svalnatými tanečníky, kteří kolem něj neustále poskakovali a většinou kreace předváděli lépe, než král popu. Ostatně padesát je padesát a o tanci to rozhodně není. Jackson si jméno vybudoval před mnoha a mnoha lety kdy tančil srovnatelně či spíše lépe a tak si nějaký ten malý poklesek může dovolit. Hlas měl oproti tomu skvělý a za to je mu vysmeknout tisíce poklon. I když zpíval jen na čtvrtinu jeho možností, protože většinu zkoušek šetřil hlasivky, znělo to naprosto geniálně a o to víc v momentech, kdy zapomněl na to, že by se měl šetřit a rozpálil to naplno, jako například u I Just Can’t Stop Loving You.

Naprosto geniální tanečníci

Když jsme už u tanečníků, nemůžu si odpustit jedno velké WOW. Na casting se, jak jinak, přihlásili opravdu ti nejlepší z nejlepších a lidi co vybrali, měli fakt šmrnc, léta praxe a neuvěřitelný taneční skill. Nejednou jsem nad tím, co se na plátně dělo zůstala koukat jen s pusou dokořán. Vždycky jsem záviděla těm, co mají takto rytmus v těle a to to ani nemuselo být takovéto souznění a rytmická smršť jako v podání This is it!

Klipy jako součást koncertu, který stál miliony

Další části ve výsledku geniálního puzzle byly drobné filmové kousíčky, na nichž je úžasné to, že byly dělány vlastně „jen“ pro koncert, ve skutečnosti ale troufám si říct předčily kvalitu nejednoho klipu. Povedl se střih, povedla se myšlenka, ale i herecké výkony, kde kupodivu nezaváhal ani Michael. Pro mě asi nejpodařenějším kouskem byl Smooth Criminal, černobílá lahůdka, která s prostřihovanými a taktéž sladěnými scénami přímo na pódium dala písničce nový rozměr. No a u Thrilleru vám půjde mráz po zádech a přitom se budete usmívat nad tanečními kreacemi, které dokonale nalíčené smrtky předvádí na pódiu. Dokonalé!

Michael Jackson to pořád umí. I když ne tak jako kdysi…

Něco málo se hodí říct i k samotnému M.J. Po jeho smrti se vyrojila celá řada pomluv a myslím, že na pódiu rozhodně nepůsobil jako troska. Na druhou stranu už při začátku tvorby snímku pozůstalí trvali na tom, že nesmí This is it zesnulého ukázat ani trošičku ve špatném světle, takže kdoví z jaké doby tyto zkoušky pocházeli a co všechno jsme neviděli. Pohybově trochu ztrácel, ale to je jasné. Ono na to jak byl kost a kůže a ještě ne v nejlepším zdravotním stavu je obdivuhodné, že vůbec zvládl takto neuvěřitelný zápřah. Já osobně si myslím, že bych z fyzické stránky neodtančila ani jednu písničku a on tělo v klidu neudržel ani v momentech, kdy se jednalo o zkoušku čistě hlasovou. Ten rytmus zkrátka byl v něm. Člověka skoro až napadne, že by to s jeho taneční energií byla skvělá reklama na něco jako je extáze, případně něco tvrdšího :-). Ale raději pššt ať mě skalní fanoušci neukamenují.

Co se musí uznat, i šlo o čkověla neskutečně kreativního a to nejen v oblasti pěvecké. Mluvil do zpěvu, do hudby, tance, všechno měl v hlavě načrtnuté a jen málokdy ho někdo přesvědčil o opaku. I když se ho film snažil házet do pozice, že to vlastně všechno vymyslel sám, troufám si tvrdit že to nebyla pravda. Do finální podoby ale vždycky promlouval a co řekl to bylo. Tanečníci stejně jako členové štábu ho zbožňovali, ale je to logické. Sálala z něj nějaká zvláštní energie a dozajista to byl génius po mnoha stránkách i když měl své „issues“ :-).

Skromné resumé

This is it! není film. Tentokrát to ale nemyslím ve špatném slova smyslu. S tím, že jdete na klasický film byste ani do kina na tento snímek vyrazit neměli. Podle mého to není ani moc dokument, zkrátka takový bonusový materiál, DVD ke koncertu, což taky mělo původně být. Procenta navíc mu ale přidává to, že se jedná o koncert, který se BOHUŽEL nikdy neodehrál a je to neuvěřitelná škoda. Pokud na film vyrazíte do kina, budete sami koukat, do jakých detailů to promýšleli a kolik lidí na tom dělalo. Každá písnička měla být naprostý unikát – a to navíc nejvyšší kvality.

Zkrátka a dobře filmová plátna a co nejrychleji byl asi nejlepší způsob, jak dát vědět o skvostu, který za zavřenými dveřmi Jackson se svým týmem připravoval a pokud jste k němu stejně jako já chovali aspoň malé sympatie (k němu jako umělci, jako „chlap“ se mnou vážně ani nepohne), bude se vám líbit. K celkovému hodnocení bych řekla asi tolik, že jsem tomu na ČSFD ve slabé chvilce pět hvězd z pěti, i když jsem ještě v době psaní tohoto postu měla naplánované pouze čtyři. Well … This WAS it! God bless you all. We love you M.J. (aneb slova, která se vám vryjí do paměti, stejně jako Jackson cucající lízátko během natáčení hororovému klipu k písničce Thriller).

Minulý rok se mi poštěstilo poprvé se podívat k moři a volba země padla na Tunisko, především vzhledem k příznivým cenám leteckých dovolených. Vzhledem k tomu, že i letos mě tížila především finanční otázka a autobusům bych se stále ráda vyhnula, opět jsem vybírala v nejnižších kategoriích leteckých dovolených. Nakonec se tedy vybíralo mezi Egyptem a Tuniskem, přičemž volba padla právě na Egypt a teď po návratu jsem za to jedině ráda. Pokud budu v budoucnu vybírat opět ze stejné kategorie dovolených, asi budu Tunisko podvědomě škrtat. Z nabídky mi sice přišel Egypt o něco málo dražší, mě se ale líbil mnohonásobně více. Svou roli sehrála velká spousta maličkostí i tak bych se ale o své čistě subjektivní dojmy ráda podělila. Než začnete strhávat v komentářích, jen připomínám, že jsem v evropských přímořských střediscích nikdy nebyla a nejsem ani odborníkem na dvě zmíněné lokality a vzhledem k tomu, že jsem jak v Tunisku tak i Egyptu navštívila vždy jen jediný hotel, nemohu srovnávat tak nějak komplexně.

1. Hotely

Vlastně v obou případech jsem si na ubytování nemohla stěžovat. V Egyptě jsem si ale chytře zvolila hotel, který byl prakticky okamžitě u pláže. Člověk se tak uhnízdil na lehátku a měl to stejně daleko do bazénu, moře, ale i do baru :-). V Egyptě jsme si nakonec impulzivně dopřáli all inclusive a do budoucna bych ani toto nerada měnila. Je to zkrátka pohoda – vodu vám dají, stejně tak alkohol, limonády a to vše během celého dne. Taktéž není potřeba řešit oběd, protože plná penze formou bufetu ho vyřeší za vás. Vzhledem k tomu, že jsem během letních měsíců projela neskutečné množství recenzí hotelů a zájezdů tří cestovek, mezi kterými jsme vybírali, myslím, že v Egyptě je právě program all inclusive daleko více „normální“ čili je daleko častěji nabízen – byť se to většinou odrazí v ceně.

2. Firo Tour vede!

Minulý rok jsem volbě cestovky přikládala velkou váhu. Nakonec zvolila Firo Tour a s jejich službami byla opravdu spokojená – v letošním výběru tedy hráli také prim a nakonec jsme u nich přeci jen objednávali. A opět jsem se nevypekla – létají s Travel Service, klasická ekonomická třída, tedy málo místa pro nohy, jinak si nemohu stěžovat. První šok byl, když nás v Egyptě na letišti přebírali Egypťané mluvící lámanou češtinou. I když tak nepůsobí a občas jim slovíčko nerozumíte a mají trochu jiný přízvuk, byli skvělí, spolehliví, časově přesní. A cestovce to rozhodně vyjde levněji než kdyby si v Egyptě platili vlastní řidiče, autobusy i průvodce. Ostatně je to asi nereálné, nedokážu si představit, jak by se našinec orientoval v jejich pro evropany chaotických silnicích a vozidlech, která se na první pohled neřídí žádnými pravidly. První cestu jsem nepochopila jejich nadměrné používání klaksonu a po cestě do Káhiry jsem dokonce vzhledem k intenzitě nabyla dojmu, že ho používají místo blinkru. Jak nám ale bylo později vysvětleno, troubení zde znamená „pozor jedu“. Když pak sledujete divokou jízdu řidiče autobusu a jakékoliv jeho zatroubení si vykládáte takto, začíná to dávat smysl. Přesto si myslím, že jejich křižovatky bez semaforů jsou tak trochu crazy, hlavně v Káhiře. Ale když jim to funguje, tak proč ne…

3. Egypťané jsou dokonale milí a přátelští

Jak obyvatelé Tuniska tak i Egypta jsou známí svou komunikativností a přátelskostí. Přesto mi v tomto ohledu Egypt přišel ještě lepší než Tunisko. Prodavači jsou otravní, minimálně v místě, kde jsme byli v hotelu (Soma Bay) se ale snaží tak trochu komunikovat, zeptají se vás jak se máte a i kdyby neprodali, pokud máte zájem, budou s vámi klidně nějakou tu chvíli klábosit na lehátku. Dva animátoři mi dokonce přišli že se snad bez ustání smějí, prostě je bavilo při vstupu na večeři laškovat s lidmi a večerní show si užívali stejnou mírou. Ano, někteří se za vámi poženou nějaký kousek pokud nakouknete do jejich krámku a budou se vnucovat, já si na to ale velmi rychle zvykla. Asi nejvíce jsme přišli do styku právě s lidmi, kteří nás vozili autobusem, a poznatky Muhameda o životě Egypťanů byly více než zajímavé. Bavili jsme se o ceně benzínu (nejlevnější asi 5Kč za litr), kupování aut (která zde má snad každý) či stavbě domů (většinou jde o kostky, třeba s jedním patrem, s tím, že střechu tady nikdo moc neřeší. Proto se taky postupně dostavují další patra podle toho, jak se rodina rozrůstá. Zkrátka mě jejich mentalita i kultura naprosto nadchla!

4. Káhira je město obrovských kontrastů

Vzhledem k tomu, že jsme měli all inclusive a žádné utrácení se nás moc netýkalo, rozhodovali jsme se mezi dvěma výlety – čtyřkolky a Káhira s přesně dvojnásobnou cenou a díky za to, že jsem si nakonec demokratickým hlasováním prosadila právě Káhiru. 15 hodin v autobuse bylo sice nic moc, ale nějak mi to nepřišlo. Viděla jsem pyramidy, sfingu, institut papyru a parfumérii. Snad ještě více jsem ale byla nadšená z Káhiry jako města. Jsou zde neuvěřitelné kontrasty – na okraji slumy, že by člověk ani nevěřil, že tam opravdu může někdo bydlet. A k tomu si přirovnejte obrovské hotelové komplexy pro Evropské turisty. Těžko se to popisuje, více asi napoví fotografie. Celý výlet taktéž vylepšil Ibi, náš egyptský průvodce. Zprvu jsem byla zklamaná z toho, že jsme nedostali čecha, jak nám bylo slíbeno, ale dalšího egypťana s lehce lámanou češtinou. Z Ibiho se ale vyklubal věrný muslim (Egypt jsme navštívili během Ramadánu), člověk který vystudoval češtinu, bydlel u nás na kolejích a očividně znal i Šumavu. V Egyptě se kromě průvodcování živil také jako hlavní tlumočník Egyptského národního fotbalového týmu dorostu, takže na zdejší poměry asi pěkný vatař :-). Byl hrozně příjemný, vtipný a vzhledem k tomu, že na naši skupinku všude laškovně volal „miláčkové“ nebylo těžké, si ho zamilovat :).

Uhranutí Káhirou mě trochu odvedlo na jinou stopu než jsem chtěla. Abych tedy nezapomněla na srovnání s Tuniskem, přijde mi, že zkrátka nemá co nabídnout. Zajímavé památky chybí a fakultativní výlety jsou uměle vytvořené. V Egyptě bych s v budnoucnu ráda podívala jak na čtyřkolky, Luxor, tak i na šnorchlování.

5. Egyptské korály

Tím jsem načala další kousek a sice krásu mořského dna. Když si vezmu, že jsem v Tunisku šlapala po řasách, nedá se to s Egyptem srovnat. Pravda, pláž u tohoto hotelu byla až moc kamenitá a bez bot do vody se to moc nedalo, korály a podmořský život v dosahu břehu ale byly nádherné. Jak jsme postupně šnorchlováním zjišťovalo, bylo jich tam jen poblíž, kde člověk téměř nohou dosáhne, kolem pěti větších. Člověk plaval hejnem rybek zářících všemi barvami – prostě nádhera! V tunisku jsem viděla tak možná velké kulové.

6. Závěr

Je mi jasné, že článek bude mít do objektivity hodně daleko. Píšu ho jen pár hodin po příletu z Egypta, který mě zaujal natolik, že si o Káhiře, stejně jako islámu a zdejší mentalitě plánuju přečíst pár knih. No a samozřejmě se tam za rok vrátit. Vždyť jsme to přece po cestě na letiště Muhamedovi slíbili

Sama dost dobře nechápu, jak může můj blog už bezmála rok existovat bez jediné zmínky o Friends, tedy seriálu Přátelé, což je pro mě modla, denní chleba a nepřekonaný sitcom, na kterém ujíždím už spousty a spousty let. Ano, Friends má rádo neskutečně mnoho lidí, myslím že jen málo kdo ale zná rozhovory v angličtině nazpaměť a „kouká“ na seriál před spaním klidně i se zaklapnutou obrazovkou monitoru, protože k čemu obraz, když už ho celý znám a v hlavě si ho „vytvořím“ na základě slov. Trochu mě mrzí, že jsem si nepočítala, kolikrát jsem vlastně jednotlivé díly viděla a dost možná to zavedu od nynějška. Dvoumístné číslo to už bude rozhodně a u celé řady dílů asi i vyšší než 20.

Co mě dovedlo k napsání tohoto postu je vlastně mnou nedávno doplněné vzdělání co se bonusového materiálu k Přátelům týče (za což patří dík Tondovi). Doposud jsem viděla jen bonus na samotný závěr série ve formě rozhovorů s jednotlivými herci. K mému překvapení toho ale existuje více a vznikal také materiál zřejmě pro účely DVD. Jeho obsahem je podrobný popis produkce celého seriálu, stejně jako rozhovory s několika protagonisty vedlejších rolí. Vzhledem k tomu, že nemám kam jinam vypustit svůj nespoutaný tok myšlenek, zvolila jsem si právě bložínek i když neočekávám, že by tento post někomu něco přinesl.

• Friends byly točeny s živým publikem – což jsem nevěděla. Myslela jsem si, že to bylo jen u prvních dílů, podle všeho si ale fanoušky zvali na každé natáčení. Zpočátku jsem to moc nechápala, protože stejně jak sami přiznali, celou řadu smíchu na pozadí museli dodat uměle a upravit. Postupně mi to ale docházelo – tvořit sitcom s reálným publikem, které vám neustále dává feedback je prostě úplně o něčem jiném. Na videích bylo dokonce vidět, že nechávali diváky hlasovat o tom, zda byl provedený vtípek dostatečně srozumitelný.
• Natáčení jednoho dílu stálo neskutečné množství práce. Kazeta s výslednými 23 minutami zpočátku měla kolem pěti hodin, což šlo ke střihači. Tím to ale nekončilo, tým si nad kazetami sedl, sledoval je, upravoval je a poté znovu editoval. Pro mě byla nová i informace o uměle dodávaných zvucích (přebíhání z koberce na beton). Asi jsem se naivně domnívala, že se to všechno natočí naostro. Zajímavé také je, kolik bylo v bonusovém materiálu vidět scének, které se očividně do výsledných minut nevešly a jak sami autoři přiznali, někdy vybrat z nabitého dílu co vyškrtnout nebylo vůbec snadné.
• Určitě to tak nebylo od začátku, ale množství lidí, co pracovali na vtipech bylo opravdu obdivuhodné a chápu, proč je ve výsledku Přátelé seriál, na kterém si něco najdu i po tolika letech. Vtipy obměňovali za chodu, prošlo několik verzí a do jejich řešení se vedle snad 12ti členného týmu zapojovali i herci. Zkoušelo se s nimi a do poznámek si zapisovali údaje o každém vtipu, načež celou noc pracovali na jejich přepracování.
• Tým herců byl naprosto úžasný a podařilo se jim kupodivu nabrat kvalitní protagonisty i do vedlejších rolí. Co mě osobně překvapilo, že David Schwimmer údajně nabídl Rachelovu sekrtetáři výlet do hlubin New Yorku, protože věděl, že je jako herec ve městě nový – a přitom se vůbec neznali. Nebo také to, že David několik epizod režíroval a některé z nich byly obravdu brilantní. Jak bylo vidět ze zákulisních záběrů, Matthew Perry je neskonale vtipný i ve svém civilním životě a za to ho mám možná ještě radši!
• Hned dvě herečky se během zpovědí přiznaly, že se jich lidé dokolečka ptají, jak David Schwimmer (Ross) vlastně líbá. Zajímavé :-). Ale je pravda že s jeho uměním co se práce s obličejem týče (grimasy ap.) je asi pro fanynky snadné, se zamilovat.
• Trochu mě zklamal herec, který hrál stalkera Phoebe. Přišel mi takový zvláštní i ve skutečnosti. Zvlášť, když se přiznal, že špehoval Courtnex Cox v převlíkárních (Moniku).
• Docela mě mrzí že jsem Přátele nezažila :-). Asi bych dala nevím co za to se podívat na opravdové natáčení a čert vem cenu letenky do Ameriky. Teď si musím vystačit s tím, že jsem oscanovala ČSFD vybrala všechny filmy z poslední doby s hlavními protagonisty Přátel a jdu je pomalu sledovat.

Na závěr malá ochutnávka

Lehký nedostatek témat o blogování, ale hlavně film Adventureland (ČSFD) mě donutil trochu Bložínek oživit a provést tentokrát kratší výběr mých filmových tipů z poslední doby. Ačkoliv jsou prázdniny v plném proudu, na filmy nějak nezbývá čas nebo chuť. K tomu pustit si Adventureland jsem se odhodlávala několik dnů a včera jsem naprosto mrtvá padla do postele s tím, že mu teda dám pár minut šanci, než usnu. Ono na mě většina filmů působí jako hodně dobrá ukolébavka, možná také proto den co den usínám při sledování Přátel. Vzhledem k tomu, že jsem s obrovským spánkovým deficitem film shlédla až do závěrečných titulků někdy v jednu ráno, je vidět, že mě opravdu oslovil.

O Oskarový snímek se rozhodně nejedná, ba co víc, předpokládám, že se mnoha lidem ani líbit nebude. Jedná se o filmstojící někde na pomezí mezi komedií a romantikou a myslím, že ani jednoho tam není přespříliš. Hlavním hrdinou je kluk, absolvent, který měl naplánovanou cestu po Evropě, místo toho musí celé prázdniny dřít v Adventurelandu za mizivou mzdu.

Myslím, že téma filmu mi bylo blízké hned z několika ohledů. Za prvé je to herec v hlavní mužské roli, kvůli kterému jsem dokonce film pauzovala a googlila, jestli se nejedná o herce z jednoho z mých nejoblíbenějších filmů – Juno (ČSFD). A nejedná, kluci jsou si ale neskutečně podobní (i co se stylu hraní týče), což mi potvrdil i jeden z komentářů na ČSFD. Blízké mi bylo i samotné téma filmu. Hlavní hrdina je takový trochu odpadlík, nemá moc kamarádů a vlastně ani štěstí v lásce (a takových lidí znám poměrně dost ;-)). Z ležení v knížek ho ale vytáhne právě práce Adventurelandu, kde se dostane mezi „obyčejné lidi“ a to mu neskutečně prospěje. Velkou roli tedy hraje i pytlík jointů, což beru jako slabší část filmu a to, že v autě věčně jezdili zhulení nebo ožralí jsem teda rozhodně neobdivovala. Těžko se popisují další věci, které mi byly na filmu blízké bez toho, abych prozradila některou ze zásadních věcí jeho zápletky, nechám to tedy na vašem posouzení. Možná mi ještě příliš blízká nebyla vize nesmírně inteligentního kluka s cíly a plány, kterých se prakticky ze dne na den vzdá a smíří se z podprůměrnou prací za mizivou mzdu. Tak teda nemám v plánu dopadnout - i když uvidíme :-).

Co se dalších filmových tipů týče, v poslední době jsem z novějších věcí viděla ještě Kámoš k pohledání (I like you, man) (ČSFD). Taktéž nadprůměrná komedie, kde si navíc zahrál Marshall z How I met your mother a Mike Hannigan z Přátel, tedy manžel Phoebe. Dále jsem viděla Harry Potter a Princ dvojí krve (ČSFD), který se většině líbil, já byla spíše zklamaná (ale výrazně se mi nelíbil ani jeden z filmů, knížky jsou the best). No a v následujících dnech se doufám chystám na Ice Age 3 (ČSFD) :-).

Už před časem jsem jeden post na blogu věnovala svému neustálému problému s internetovými prohlížeči. Tak nějak se nedokážu s žádným sžít a i když situace není natolik kritická jako v době, kdy jsem psala předešlý příspěvek, k dokonalosti to má pořád daleko.

Google Chrome jsem postupně zavrhla a to navzdory své nehynoucí lásce k Googlu (však oni tu novější verzi která vyšla/vyjde určitě vymakají) a tak nakonec zase skončila u Opery, která mi dělá společnost několik let. V poslední době mě na ní ale iritují dvě hlavní věci. Za prvé nefunkčnost Facebooku v prohlížeči Opera - v dnešní době naprosto fatální chyba vzhledem ke zvyšujícímu se počtu uživatelů této sociální sítě. Poté, co mi Opera odmítla po několikáté odeslat opravdu dlouhý komentář, málem jsem vyskočila z kůže. Postupem času člověk vysleduje, že problémy se vlastně vyskytují jen na profilových stránkách jednotlivých lidí a tedy stačí odesílat komentáře z hlavní stránky - to ale Operu neomlouvá. Druhá věc je naprosto hloupá adresní řádka. Z Firefoxu jsem byla zvyklá, že například napíšu OMO (jeden z předmětů na FELu) a prohlížeč mi sám najde stránku předmětu v historii, dám šipku dolů a jsem tam. Co ale při zadání naprosto banálního keywordu leze z Opery, nad tím zůstává rozum stát.

No ale zpět k tématu. Delší dobu pokukuju po Firefoxu a vlastně jediným argumentem je pro mě nepoužitelný přehled panelů s fixní velikostí tabů a scrollováním vpravo a vlevo. Naštěstí jsem s radostí zjistila, že tento problém jde vyřešit a třeba někomu také ulehčí život (”návod” je vlastně jen překladem z jedné zahraniční stránky).

Abyste zamezili scrolování tabů stačí do adresní řádky Firefoxu zapsat about:config a následně si mechanicky najít nebo do vyhledávání zapsat název vlastnosti - browser.tabs.tabMinWidth. No a tu už jednoduše nastavíte na hodnotu nula, Firefox zrestartujete a tradá. Takže pápá Opero

Do Aquaparku v Čestlicích jsem se chtěla podívat už delší dobu a to hlavně proto, že jsem v žádném aquaparku doposud nebyla. Ono si tak celkově s vodou moc netykáme a příliš často se nescházíme (pokud nepočítám sprchu a vanu, kde je možnost utopení se minimální). Dlouhé plánování se nakonec vyplatilo a k návštěvě jsme se s Jirkou rozhodli v jednom z nejteplejších letních dnů, kdy hlásili až kolem 36 stupňů. Jednak proto, že trávit takový čas kdekoliv jinde než u vody je mor a pak také jsem se naplno chtěla vychutnat venkovní areál. Až takové teplo nakonec nebylo, slunko se většinou schovávalo za mraky, což ale ve výsledku bylo jedině dobře – zkrátka bylo tak akorát.

První dojem z Čestlic byl – WOW :). Čekala jsem, že to bude velké, tři vesměs oddělené haly mi ale přesto vyrazily dech. Vše je navíc propojeno plavebními kanály, tudíž jen minimálně musíte vystoupit mokrou vodou na břeh a přejít, pokud směřujete z atrakce na atrakci. A těch je tu opravdu neskutečné množství. Příliš neholduju tobogánům a přesto jsem se ani v nejmenším nenudila. Vířivek je tu dostatek a dokonce ani nebývají přeplněné, jak jsem se bála. Snad se mi nestalo, že bych přišla a někam se tam nevmáčkla a to bylo tenhle den opravdu neskutečné množství lidí. Do Čestlic jsme dorazili asi půl hodiny po otevíračce a před vchodem byla fronta až na první schody venku a trvala kolem deseti minut. Někteří měli dokonce obavy, aby bylo v areálu k hnutí, sama jsem ale byla překvapená, jak se to rozprostřelo, že to člověku ani nepřišlo.

Další plus v letních měsících jsou lehátka. Je jimi posetá celá venkovní plocha a sem-tam zbude i zelené místečko na natažení ručníku pro ty, kteří holdují spíše tomuto druhu relaxace. Lehátka jsou i uvnitř a to neskutečně polohovací, až jsem na to sama docela překvapeně koukala.

Co s atrakcí týče, byla jsem nadšená. Mořské vlny jsem už v minulosti několikrát zažila (myslím v té umělé formě na bazénu) takže žádné překvapení navíc hodně plný bazén. Nejvíc se mi tedy líbily plavební kanály a to hlavně ty v hlavní hale s tobogány, kde se v bočních uličkách nacházely různé masážní jeskyně, vše velmi stylově udělané. Architekt se zkrátka vyřádil a odvedená práce je vynikající. Zajímavý byl i točivý kruh poblíž tří vířivek. Neskutečně silný proud točil s lidmi v kruhové místnosti, což zvenku působilo jako sranda. Vylézt z něj je ale prakticky nemožné. Mě se to podařilo asi na desátý pokus s tím, že jsem sebou při nepodařeném pokusu několikrát třískla o okraj. Když si lidé pomáhali a snažili se kamarády zevnitř vytahovat ven, často je to stáhlo s sebou, což by teda u menších dětí mohlo být i nebezpečné, ale nikomu se nic nestalo :-). Dokonce je tu i jeden menší plavecký bazén pro ty, kteří si chtějí opravdu zaplavat, kde jsem se tak trochu učila správné technice plavání, což byla první věc, ve které jsem se překonala :-).

Druhá věc, kterou jsem už dopředu odmítala a nakonec taky povolila, byly tobogány. První jsem vlezla na druhou část divoké řeky, v jejíž blízkosti jsme leželi na lehátkách, takže jsem to měla očíhnuté. Co jsem četla ohlasy teď nedávno na internetu, je horní část docela dost nebezpečná a divoká, takž ještě že jsem nezačala tam. Následovala oranžová skluzavka, která je jedna z nejmenších a byla jsem ji ochotná podstoupit. Bohužel se ale dostavil nepříjemný efekt zaříznutých …. ehm při dojezdu, takže jsem si to příště rozmyslela. Nadšená jsem z toho ale byla stejně jako z té řeky. Všechno pak dokonal tobogán, který mě fascinoval těsně před tím, než jsme chtěli odcházet – jízda na nafukovacích kruzích a to zvlášť na dvojkruhu, která přijel chvíli poté, co jsme tam stáli a čekali. A bylo to – divoké ale úúúžasné. V některých zatáčkách se to fakt hodně naklánělo a vzhledem k váze dvou lidí to fičelo fakt rychle, ale celkový zážitek supr.

Vstupné do Aquaparku Čestlice rozhodně není nízké, navíc je hůře dostupný (je nutné jet autobusem za Prahu a ke klasické měsíční jízdence si ještě přikoupit 10 Kč na každý směr). Jezdí i busy zadarmo, ale asi jenom v létě a hodně málo (my chytli jediný a byl údajně zcela plný). Vstupné pak vyjde zhruba na 350 na celý den (nakonec jsme tam byli kolem 6ti hodin což zcela uteklo – i když pokud by nebyl otevřený venkovní areál a nedalo by se tam relaxovat, asi tříhodinové návštěva stačí). Každopádně doporučuju každému, kdo ještě nebyl.

UPDATE - tak jsem právě asi ve Spotify našla funkci, která vybírá pár podobných autorů :-). Tak to jdu prozkoušet

Last.fm radio jsem objevila tak trochu pozdě, tedy pár dnů předtím, než bylo oficiálně zpoplatněno a tak jsem se musela tohoto nebývalého luxusu vzdát – nápad pouštět hudební písničky v závislosti na nasbíraných statistikách z Winampu (a jiných přehrávačů) je ale vynikající a člověk snadno mohl přijít na jiné kapely podobného typu, které doposud neznal.

Spotify je projekt podobný, ovšem jen v několika málo rysech a sice v možnosti poslouchat online streamovanou hudbu a to v aktuální chvíli zcela zdarma. Spotify ale bohužel chybí jakékoliv komunitní prvky, možnost komunikace s dalšími uživateli, sledování jejich oblíbené hudby a zároveň trochu komfortnější pouštění vaší oblíbené hudby (na druhou stranu má program integrované propojení s last.fm stejně jako jakýkoliv jiný hudební přehrávač - jen bez dodatečného pluginu).

Upřímně jsem po několika málo minutách používání Spotify měla chuť ho zahodit a nikdy se k němu nevrátit, postupně mu ale přicházím na chuť. Viděla bych v něm takovou zajímavou alternativu youtube, ve větším a bez videí – čistě hudba (přirovnání možná trochu nešikovné, ale když si chci poslechnout písničku, kterou nemám na disku, použiju právě Youtube, teď tedy Spotify). Pokud si totiž chcete přes Spotify něco poslechnout, měli byste znát přesné jméno interpreta. Na druhou stranu hledání většinou narazí na několik málo podobných a dá se to tedy použít jako lehké prozkoumávání neznámých hudebních vod a hledání nového oblíbeného interpreta. Prozatím ale ve značně omezeném měřítku.

Já osobně ale Spotify používám k přehrávání mnou vybraných alb, které ať už z jakéhokoliv důvodu nemám ve své domácí sbírce o několika desítkách GB MP3. Trochu mi v něm chybí možnost řazení podle žánru a hledání podobných interpretů. Lehkou záplatou může být funkce rádio, kde lze žánry či jejich kombinaci zvolit, stejně tak i desetiletí, ze kterého má hudba pocházet. Přesto se mi prozatím nepodařilo pomocí tohoto „rádia“ narazit na něco, co by mě zaujalo a odpovídalo mé představě při zadávání vstupních parametrů vyhledávání.

Na druhou stranu se o budoucnost Spotify nebojím. Můj pohled se od masového davu běžných uživatelů tak trochu liší, mám svůj výběr hudby, který poslouchám a mám ho dostatek. Změně se nebráním, narozdíl od Last.fm mi ji ale Spotify nenabídlo dostatečně kvalitní. Na druhou stranu na Spotify najdete zdarma většinu alb, které běžně posloucháte, nemusíte je mít uložené na svém harddisku a poslouchat je můžete na kterémkoliv počítači, v práci či doma a to bez ohledu na to, jestli s sebou máte data nebo nikoliv.

Co bych ale vyzdvihla, to je propojení s mobilními telefony, konkrétně OS Android, který má pod palcem Google. O Spotify se mluví jako o „killer app“ pro tento mobilní operační systém, který by mohl porazit iTunes od Apple. Spotify bude v budoucnu pochopitelně zpoplatněné měsíčním tarifem (jako rádio na last.fm), za ten ale budete moct poslouchat i na svém mobilním telefonu a dokonce údajně bude možné poslouchat vybrané skladby v offline módu, což zní opravdu lákavě. A to vše navíc zcela legálně!

(PS: V ČR není služba nabízena a asi ještě dlouhou dobu nebude. Samozřejmě že existuje způsob, jak to obejít (dokud na to nepřijdou). Pokud nemáte nápad, zkuste se zeptat strejčka Googla.)

Nemám ráda ten styl hudby a nechci z blogu dělat sbírku youtube videí, ale nemohla jsem si pomoct. Díky @radimklaska