Tak 22.9. jsem měla v kalendáři zakroužkované už dlouho. Jakožto nadšená prvačka jsem musela samozřejmě využít prvního možného data a jít očíhnout svůj pokojíček na vysokoškolských kolejích a tak nějak oficiálně zahájit celý ten kolotoč, který mě v následujících dnech čeká.

V Praze jsem byla o den dřív - chtěla jsem se vyhnout frontám, což se mi povedlo jen částečně. Jasně, v první den byl nával znatelně největší. Ona na první pohled malá fronta se nakonec natáhla na něco přes hodinu. Nohy bolely, nakonec jsem ale dostala svůj klíček do ruky, vyběhla nekonečné množství schodů a poprvé se ocitla na místě. I když jsem byla připravená na všelicos, první dojem nebyl zrovna nadšený. Co si budeme nalhávat - je to malé, mohlo to být hezčí a praktičtější. Následující hodiny mě utvrdily v tom, že zde doufejme přežiju.

Poté jsem se vydala na lehký průzkum okolí. Až k menze jsem nakonec nedošla (ale věřím že tam někdě je :-). Byla jsem ve škole v copycentru, kde mě slečna poslala na studijní. Zde jsem se na patě otočila a utíkala pryč. Fronty, fronty, fronty. Vyřizovat si potvrzení o studiu na poslední chvíli se nevyplácí. Což ostatně nezávidím ani Tounymu, který si tuhle a další frontu na Vydavatelství průkazů musel vystát. Ostatně on byl jeden z dvou lidí, které jsem v ten den potkala a poznala - díky skvělé moderní vymoženosti Spoluzaci.cz, kde se nás z oboru o zhruba 500 lidech nakonec alespoň pár desítek sešlo.

Další šok znamenal internet. Dopředu jsem si s jedním ze starousedlíků ze Sinkuleho koleje mailovala, měla jsem tedy jeho číslo a napsala mu. Nakonec jsem musela čekat 3 hodiny až do pěti, načež jsem navštívila jeho dvoulůžák, kde se v tu chvíli stěsnalo tak 6 kluků a po mnoha rádoby vtipných frázích (například když mi radili, jak zapojit síťový kabel do PC - HAHA jsem dostala jakýsi návod. Papír jsem vytiskla, seběhla dolů, Smejky ale neměl internet, odkázal mě tedy na pokoj 169 (on byl 19tka takze tak o pět pater nahoru). Tam jsem narazila na skupinu dalších starousedlíků (zhruba stejný počet lidí v pokoji) a taktéž mi vysvětlili, že nemají internet a že mě nepřipojí. Poslední doporučená štace byl pokoj 130, kde mě vytížený ajťák s rozehraným World of Warcraft na obřím monitoru papír vzal a přislíbil připojit. A tak se taky stalo. Uff, ale těch schodů co jsem oběhla.

Zbytek postřehů o koleji tradičně bodově (stejně nevěřím že to až po sem někdo čte):

• mám dvoulůžák s výhledem na dvůr - takže snad po nocích žádný velký ruch
• na patře máme trochu vtipně společné WC a dvě společné sprchy. To chci fakt vidět, jak se tam porovnáme (postřehy přinesu po nějaké době používání)
• kuchyňka sice je po zprůměrování jedna na patro. Pravdou ale je, že se dvě kuchyňky nachází o patro níže (v každém sudém patře). Což znamená běhání a nepříjemné se dělení o ledničku
• koupila jsem si levně výbavu na squash a po půl roce jsem byla hrát. Netřeba zdůrazňovat, že mě všechno bolí
• trochu se začínám bát celkového soužití a zábavy, co se kolejí a života v praze týče. Ostatně na pokoj jsem dostala (odhadem) o pět let starší studentku PhD na VŠCHT. Prozatím jsem s ní mluvila asi 5 minut, tak jsem zvědavá, jak se porovnáme :-). Na nějaké dlouhé noční tahy asi nebude, takže budu muset hledat jiné zájemce. Nehlásí se někdo? (jsem to ale naivni

This entry was posted on Wednesday, September 24th, 2008 at 1:43 am and is filed under FEL ČVUT, Osobní deníček. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.