Vzhledem k tomu, že jsem v posledních letech jezdila tak akorát sem a tam z vesnice do jen o fous většího města, kde jsem navštěvovala Gymnázium, neměla jsem s podobnými věcmi nijak velký problém, což se ve velkém objevilo až v Praze. Rozdavače letáků úspěšně ignoruju již několik let. Jedinou nabízenou věc, kterou jsem opravdu přijmula byl lístek při nedávném průzkumu metra a snad jednou nějaké noviny, neboť jsem zrovna mířila na přednášku, kde jsem se obávala, že se jednoduše budu nudit. Negativně taktéž reaguju na lidi snažící se prodávat různě charitativní předměty vrámci sbírek. Sama jsem se v minulosti jako aktivní prodejce dvou srdíčkových dnů účastnila, takže mám myslím charitu na nějaký ten pátek vybranou. Nehledě na to, jak obrovské kvantum těchto sbírek je a kde pak na to má chudý student brát peníze, že?

Co mě ale v posledních dnech naprosto doráží, to jsou lidé pracující pro mobilní operátory. Ti pro zvýšení zisků zkouší co to jde. Nevím jestli měli v poslední době nějakou akci (tipuju to na t-mobile nebo kyslík), každopádně jich byla plná nádraží. V úterý jsem na jednoho narazila v Olomouci. Prvního slušně odmítla, během pětiminutového čekání ke mně ale přišli další dva, což dokáže opravdu otrávit den. Po rutinních otázkách co se věku týče, většinou přijdou jakožto lidé, kteří dělají akci nebo průzkum. Ptají se vás na operátora, tarif případně měsíční útratu. Naštěstí je pro ně můj Vodafone a nabito 119 naprosto nezajímavou cílovou skupinou a tak většinou po zodpovězení těchto dvou otázek s úsměvem odchází – aspoň mám klid.

Co mě ale doslova dorazilo, to byl prodejce v Praze na Hlavním nádraží a přísahám bohu že i kdyby mi nabídl zdarma dovolenou na Mallorku, tak ho z fleku odmítnu už jenom vzhledem k jeho vtíravému chování. Na Hlavák jsem došla trochu s předstihem a při příchodu zahlédla klasicky elegána v černých deskách jak neskutečně tlačí na nějakou ženu kolem 25let a ta bezradně neví, jak se ho zbavit. V duchu jsem ji politovala a šla dál. Netrvalo to ani dvě minuty a chlápek si mě vyhledal. Řekla jsem mu že nic nechci, nemám zájem o změnu tarifu, nemám peníze a naschledanou. On trochu překvapeně reagoval slovy „My se známe?“. Obratem jsem ho tedy informovala o tom, že jsem ho už viděla tlačit na jednu paní u trafiky a že já opravdu nemám čas. Ani to ho neodradilo, začal mě přesvědčovat, jak to co mi chce říct je určené přímo pro mě a že prý ona paní byla zadlužená, takže je to jiný případ (elegantně oblečená slečinka opravdu zadluženě nevypadala, povídaček mají tedy vymysleno dostatek). Po třech minutách se mě začal rutinně vyptávat na tarif a poté, co se dozvěděl, že používám Vodafone 119 a jsem s ním spokojena, zase pěkně odkráčel.

Vzhledem k tomu že nemám čas, nemám peníze a nemám zájem nefunguje, začnu asi používat metodu novou, kterou jsem okoukala od asi 30ti leté dámy v Olomouci na nádraží. Mladík k ní přišel a zcela rutinně se zeptal „Máme tady akci pro osoby starší 18ti let, to vám již bylo, že ano?“ a žena sebevědomně odpověděla „Ne nebylo“. Mladík se trochu zarazil, nic jiného mu ale nezbývalo a prostě odešel s nepořízenou.

This entry was posted on Sunday, November 23rd, 2008 at 8:47 am and is filed under Osobní deníček. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.