UPDATE: Přidán trailer hry - pro všechny lidi, kteří byli na vyhodnocování je to premiéra se zvukem vzhledem k tomu failíčku který se tam povedl :o))

Musím říct, že jsem se z toho ještě pořád nevzpamatovala a v průběhu včerejšího večera byla k výsledkům celé soutěže hodně skeptická. Na jednu stranu si myslím, že se mi podařilo odpřednášet na moje poměry hodně klidně a dokonce měl úspěch i můj první experiment s Prezi (jak trochu naznačil jeden z lidí z poroty později na twitteru). Ovšem nějak nám selhala hudba, měnili jsme na rychlo trailery a tak celkově to byla nová zkušenost :-). Nakonec ale podle konečného zhodnocení se nám očividně i v té velké konkurenci 11 dalších projektů podařilo vytvořit ucelenou a graficky povedenou hru, která téměř jednohlasně vyhrála.

Ale vezměme to nejdřív trochu popořádku. To všechno o čem tu mluvím je projekt Y36PHA na ČVUT FEL (Počítačové hry a animace), předmět s každoročně stále vyšším zájmem ze strany studentů. Cílem je během semestru v týmu ideálně o třech lidech vytvořit hru v C#/XNA (ale jiným technologiím a jazykům není bráněno). My to hned od začátku vzali za správný konec - tým zformovali už dávno před začátkem semestru a přibrali Pavlu, která se nám prakticky výhradně starala o grafickou stránku, zatímco já s Lukášem jsme programovali. A myslím, že ta ucelená a celkově povedená grafika nám ve výsledku hodně pomohla (i když vzhledem ke tmavým barvám na projektoru při prezentaci tak úplně nevynikla).

Celkový nápad na hru, design dokument a většina věcí z této strany vzešla od Lukáše, za což mu ještě jednou děkuju. Tahová strategie byla hodně dobrá volba (i když jsem se trochu ve výsledku bála, aby porota nepreferovala některou z akčních 3D her, arkád) a nám se tak prakticky s přehledem podařilo projekt dokončit už několik týdnů před finální prezentací a vlastně po odevzdávání na cvičení jsme usnuli na vavřínech a nic nového do hry nepřidali (i když je náš list issues na Githubu rozhodně nemalý). A trochu jsem si to upřímně při sledování toho jak ostatní pokročili vyčítala.

Každopádně všechny milestony se nám podařilo odevzdat na plný počet a mojí jedinou ztrátou kytičky bylo vynechání jediného termínu semestrálního testu, který se bohužel kryl s Google Developer Day (a priority jsou holt priority). Nakonec to ale vzhledem k tomu, že jsem včera odešla s Ačkem v indexu tolik nevadí.

Po odevzdání všech milestonů probíhala 14.týden na poslední přednášce prezentace projektu před porotou složenou z lidí z Cinemaxu, Bohemia Interactive, 2K Czech, Endigy a možná ještě dalších. A přesně tam jsme vyhráli, což mně o to víc těší, že se na tom takřka jednohlasně shodli a na chodbě se porota pohádala až o projektech na druhém až čtvrtém místě.

A o čemže náš projekt vlastně je? Několik týdnů (a tedy i desítek hodin) jsme pracovali na počítačovém remaku deskové hry Osadníci z Katanu. Základem je tedy hexa plán, kde každá hexa má určitou surovinu a na ní číslo. Hráč přitom staví domečky a cesty a snaží se natěžit co nejvíc, aby mohl postavit co nejvíc a tedy získat maximum bodů a vyhrát. My jsme koncept trochu upravili a pak ještě rozšířili. Předně - domečky se staví, ale nikdo z nich nic netěží. To se děje až ze speciálních težebních budov, které se staví okolo postaveného domečku. Z těch pak hráč těží neustále, nejen v případě, kdy mu padne kostka, jako tomu bylo u deskové hry. Dále jsme přidali spoustu speciálních budov (klášter, tržiště, pevnost), kde je možné nakupovat pokroky, škodit ostatním atd. Za zmínku stojí i katastrofy a zázraky - čili náhodné události, které se dějí vždy na začátku kola.

Celé to pro mně byla o to větší zkušenost, že jsem vlastně od patnácti až někdy donedávna recenzovala komerční a freeware hry pro celou řadu webových i tištěných magazínů. A konečně jsem si to všechno vyzkoušela “z druhé strany”. A jsem docela zvědavá na recenzi na PlnýchHrách ve chvíli, kdy jim ji tam po pár dodělávkách submitnu.

Stable stažitelnou a hratelnou verzi sem prozatím nedám. Ne že by nebyla! Ale musím se poradit se zbytkem týmu :o) a hlavně chceme dodělat ještě alespoň zvuky (Meme, pokud to čteš, čekáme na tebe!). Mně v TODO visí Victory screen a Lukáš přes vánoce určitě mákne na chytřejší umělé inteligenci. Každopádně stay tuned … já se z toho všeho musím nejdříve vzpamatovat :-).

Pokud mě aspoň trochu znáte, pak asi víte, že jsem Androidem tak trochu posedlá. Kromě toho, že si v poslední době neskutečně užívám prvních krůčků v SDK, už několik měsíců řeším pořád dokola stejný problém - jaký telefon si koupit? HTC Hero mám sice jen něco málo přes rok, běží na něm ale pořád obstarožní Android 1.5. který mně prostě nebaví a upgrade mít nebudu (nemám telefon klasicky kupovaný).

Nejdřív jsem se zamilovala do Desire HD, což jsem si vzhledem k některým problémům a zadnímu krytu rozmyslela. Podobně dopadl Desire Z, načež jsem začala uvažovat o klasickém Desire až jsem se před pár týdny rozhodla, že půjdu do Nexus One - navzdory tomu, že nejde o telefon nejnovější. Uvědomila jsem si totiž, že mi ani tak nesejde na displeji, baterce nebo vzhledu - chci mít nové verze Androidu a chci je mít jako první. A jak se zdá, Nexus S je telefon, který mi přesně tohle nabídne - a to navíc s pěkným designem a horou dalších fíčur navíc. Jsem zkrátka nadšená (a uznávám, že jsem snadno ovlivnitelná reklamami). Nemůžu si ale pomoct, Nexus S prostě designovali přímo mně na míru. Už jenom ta hlavní hláška “Pure Google”. To je prostě něco co musím mít.

Posledních pár hodin jsem zabila čtením informací o Nexusu a jejich následným sepisováním do článku pro SvětAndroida. Pokud vás telefon zajímá, nahlédněte. Já ještě k článku přikládám podle mně maximálně cute reklamu na Gingerbread potažmo Nexus S.

Jo a málem bych zapomněla - pokud máte někdo možnost být v době launche v Americe nebo UK a mohli byste mi ho ideálně do nového roku dovézt, byla bych neskutečně #happy. Už mám pár tipů ale nic není jisté :/

Už pár týdnů jsem žila v dojmu, že jsem blogování zabalila (dokonce mám na disku článek několik měsíců a nenašla jsem sílu a chuť k tomu, ho sem nahrát). Ale Google Developer Day 2010 je dobrá příležitost k tomu blog trochu oprášit a to už jen proto, abych si někde držela a tedy i zapamatovala ty hlavní body, proč byl letošní Google Developer Day 2010 milionkrát lepší než ten předešlý (a už i z něj, jak napovídá starší článek, jsem byla docela dost nadšená).

• o kvalitě svým způsobem vypovídá i to, že jsem za celou dobu spotřebovala asi tak 30 minut baterky
• zároveň jsem si odnesla neuvěřitelné množství poznámek, nápadů a drobností, které bych měla začít co nejdříve zpracovávat
• a taky mně to asi ještě trochu víc nahlodalo k tomu, abych si po tom, co to zvažuju už minimálně rok zkusila podat přihlášku o Google internship. Ostatně, nemám asi co ztratit.

Teď ale to hlavní - cože se na letošním GDD tak povedlo?

Celkově akce, na kterou ještě ve spojení s Hackathonem pěkně dlouho nezapomenu - už teď je mi hrooozně smutno. Díky všem organizátorům - především Filipovi a Martině! A doufám, že příští rok zase (a tentokrát prosím s dámskýma tričkama!)

Už delší dobu se potýkám s problémem, že se v některých momentech nedokážu začít koncentrovat na práci a místo toho brouzdám po internetu. Především zabíjím naprosto nesmyslně čas refreshováním sociálních sítí a to dokonce tak často, že občas nezaznamenám žádné nové příspěvky (což je vzhledem k množství followerů na twitteru a přátel na Facebooku fakt divné).

Už před časem jsem se situaci pokoušela řešit zakazováním facebooku a twitteru v nastavení domácího routeru, ideálně v nějakém časovém rozmezí. To se ale ukázalo po chvíli jako dosti nešikovné, navíc ještě nefunkční v době, kdy se přesunu do Prahy. Následovalo období, kdy jsem se s věcí pokoušela bojovat zdravým rozumem a domluvou sama sobě. Neplatí to na malé děti, neplatí to ani na mě a pokušení stejně nakonec vyhrálo. Až před nedávnem mi některý z blogů v RSS čtečce vnukl nápad k tomuto problému tak trochu znásilnit etc/hosts.  A celou parádu za mě vlastně dělají jen následující dva řádky:

127.0.0.1 www.facebook.com

127.0.0.1 twitter.com

A světe div se, ono to funguje a produktivita stoupá! Možná že existuje způsob jak to obejít, ale byla bych sama proti sobě, abych na něj přicházela. A třeba to někomu jako mně zjednoduší život, i když to není žádná revoluční ani nová myšlenka.

Možná trochu odvážné tvrzení v nadpisu ale potvrdí ho asi téměř každý, kdo si poslední dubnový den našel čas a čarodejnice se rozhodl oslavit v areálu České zemědělské univerzity v Praze, kde se konal GUGcamp pořádaný českou Google User Group. Konkrétně tedy její odnoží, která byla založena právě na univerzitě ČZU. Upřímně mě tematicky akce nejprve nezaujala a vidina čtyř hodin prezentací projektů mě od návštěvy tak trochu odrazovala. Nakonec ale byla i tato část jednou z nejsilnějších.

Nehodlám celou akci rozpitvávat a psát z ní zevrubnou reportáž. A tak bych chtěla ještě jednou poděkovat organizátorům z ČZU a samozřejmě Danovi Francovi, který se chopil role komentátora a uvaděče. Katastrofou překvapivě nedopadla ani návštěva miss internetu, která zvládla i Danovy lehce technické dotazy se ctí. Snad až na to, že nezná a nezajímá ji ani jakou značku telefonu má! Nepředstavitelné

Prezentací projektů bylo nakonec kolem desítky a byla rozdělena do dvou bloků. Nejprve ji zahájila prezentace Jaroslava Bengla pracujícího v Google v Zurichu. Poodhalil hodně vtipnou a zábavnou formou něco o tom, jak vznikají mapy + ukázal nové fičury Google Maps ve spojení s fotkami, které jsem, přiznám se, neznala ani já a přitom jsou naprosto dokonalé! (ostatně zkuste si v mapách nechat zobrazit vrstvu fotek a to třeba i na StreetView, kde dostanete přístup k hodně detailním záběrům budov okolo po nichž lze i „cestovat“). Zkrátka prezentace člověka z Google snad ještě nikdy nezklamala a ta od Jaroslava Bengla byla rozhodně z těch lepších, které jsem za poslední dobu viděla.

Následně nastoupili samotní soutěžící a ukázali nám několik zajímavých projektů postavených na Google technologiích. Některé byly slabé a uspávající, jiné naopak velmi zajímavé. Na prvním místě to jsou především Androidi na šumavě, kteří přišli prezentovat svoji Android app v doprovodu hudby a na rozdíl od IT.folkových vložek dokonce ani ne tak falešně :). První cenu tedy získali nejen za projev, ale i za samotný projekt, který pomáhá řešit (tuším) problém s kůrovcem. Já osobně na druhé místo zařadila Ivana Kutila a jeho Kazzetu, který překvapil nejen kvalitou projektu ale i vtipnou a svěží prezentací. Mé osobní třetí místo patřilo mojí oblíbené firmě inmite, kde Michal Šrajer zahájil velmi zajímavou zubní vložkou.

Po celou dobu bylo v předsálí občerstvení, dvě přestávky se díky letnímu počasí odehrávaly venku za poslechu IT.folku a se slíbenými buřty a pivem. Celkově tedy vyvážená a podařená akce jak z pohledu socializačního, tak i prezentačního.

Původně jsem měla v plánu napsat krátký komentář, pod něho budu moct plácnout tři natočená (a kvalitativně velmi špatná) videa, nakonec se mi to trochu protáhlo. Pro více oficiálních informací a fotografií doporučuju oficiální stránky GUGcampu případně stránky  GUGu. A uvidíme se na další GUG akci

P.S. Jo a málem jsem zapomněla - kdo nebyl, přišel o tydle sexy odznáčky!

V poměrně silném rozčarování jsem si uvědomila, že vlastně blog občas potřebuju k profiltrování myšlenek a možná proto po hooodně dlouhé době klikla na tlačítko s Wordem s cílem sepsat své aktuální rozporuplné pocity co se HTC Hero týče. Telefon mám již nějaký ten týden/měsíc a jsem s ním vesměs spokojená. Android mi potvrdil, že Windows Mobile nechci nikdy dostat do ruky. Je fakt skvělé vidět, jak opět Google začal později, ale konkurenty „tvrdě“ pracující po dlouhá léta nechal na míle za sebou.

Nic ale není dokonalé a ač nerada, i já musím uznat, že jsem jednu pořádnou vadu na kráse na svém Hero-ovi našla. Člověk by skoro čekal nějakou fatálnější chybu, než je budík, čili funkce, kterou bez problému zvládaly mobily s černobílým displejem, bez her a dalších dodatečných funkcí.

Řešila jsem to už s více dalšími majiteli Heroa a nikdo není s budíkem spokojený. Jako první fatální nedostatek považuju fakt, že ve chvíli, kdy si vypnu vyzvánění, automaticky se ztlumí i zvuky budíku, což je docela nežádoucí. Čili mám na výběr – buď mě v noci budou budit telefony/smsky nebo mě nevzbudí nic – řečí čísel ani tři natažené budíky naráz. To se mi stalo právě dneska ráno. Naštěstí jsem relativně nikam nespěchala, každopádně jsem kvůli nezvonícímu budíku (čili ani nevibrujícímu) zaspala do školy už minulý týden a štve mě to o to víc, že jsem poměrně pedantská co se dochvilnosti týče a nerada někam chodím byť jen o pět minut pozdě (spíše o deset minut dopředu).

Dvakrát se mi dokonce stalo, že mobil nastavený na vibrace při budíku nejspíše ani nevibroval, včera pro změnu budík se ztlumeným vyzváněním zvonil nahlas. Samozřejmě to lze řešit aplikacemi, což se při tomto stavu věci docela nabízí. Prozatím jsem ale nenašla žádnou, která by mi vyhovovala a které bych hlavně věřila. Jak jsem se dozvěděla při zveřejnění podobně rozčarovaného statusu na twitteru, i některé aplikace jsou nespolehlivé čili pokud máte náhodou někdo nějaké konečně řešení budíkové otázky na HTC Hero, jsem jedno velké ucho. V opačném případě mě se svěšenou hlavou čeká vycházka do nejbližšího hodinářství.

Na Google Developer day jsem se těšila prakticky od minulého ročníku, který jsem nemohla absolvovat vzhledem k škole, kterou jsem v pátek měla do nádherných šesti hodin odpoledne. Letošní ročník tedy byla jasná volba, s natěšením jsem očekávala potvrzenou registraci, která nakonec dorazila. Oslabena nemocí jsem taky vyrazila do Kongresového centra na Vyšehradě a byla mile překvapena nulovou frontou u registrace, což se například o organizaci jakékoliv Game Developer Session rozhodně nedá říct. Ze zbytku zaznamenám snad jen postřehy a to bodově.

Plusíky

• soutěž s kjůár kódy hodnotím jako dobrý nápad. Sice jsem se neúčastnila, ale spousta lidí o nový mobil stála docela dost
• keynote byla asi nejlepší částí co se přednášek týče. Během dvou hodin proběhlo rychlé představení všech technologií, vše samozřejmě s vtipem a anglicky.
• naživo jsem viděla spoustu lidí z Google, které jsem znala jen z prezentačních videí. Třeba ten chlápek v modrém tričku Wave (tak je to Lars Rasmussen) co ho prezentoval i v oficiálním videu na internetu
• Angličtina angličtina angličtina - místy mi ani nepřišlo, že mluví cizím jazykem. Rozhodně plus, česky by mě to bavilo podstatně méně.
• chci tu fialovou mikinu Google co měl na sobě Chewy Trewhella
• Android se mi líbil  a začala jsem uvažovat o telefonu, kterého pohání. Škoda jen vysokých cen, absence Windows Mobile je pro mě ale velké plus
• občerstvení během celého dne, pití zdarma a vynikající oběd (škoda jen té fronty).
• kromě Keynote jsem si pochvalovala Intro to mobile development (Reto Meier) a HTML5 and beyond (Mark Pilgrim)
• já chci pracovat pro Google! ááá

Not so cool…

• trička jsou sice z Bangladéše, ale dělané na obézní americké programátory. Do mojeho Ska bych se vešla asi tak dvakrát. A barvičku jsme měli taky horší než kdokoliv jiný z Googlu, ale tak co bychom chtěli
• žádné google hrnečky a klíčenky bez loga A přitom bych jim dělala tak oddanou chodící reklamu
• Samsung si zaplatil s novým modelem telefonu dobrou reklamu - Googláci ho propagovali kde mohli, i když jeho ovládání nebylo ani zdaleka bezproblémové
• až trochu moc tlačili na prosazení Google Chrome Frame - vtípky na IE jsou sice na místě, pořád je ale Mrkvosoft konkurence a připadalo mi to z jejich úst nemístné. Vtipné bylo, i jak během několika výčtů mobilních technologií a OS nezaznělo ani jednou Windows Mobile
• chtěla jsem si zkusit něco pro Android napsat, trochu mě ale odradila věc, která vyšla najevo během prezenrace Intro to Mobile Development. Každá velikost displeje telefonu musí mít v každé aplikaci vlastní konfiguraci, jinak prostě nefunguje. Když si představím firmu s desítkami nasazených aplikací a s jedním novým telefonem měsíčně, moc jim ty dodělávky nezávidím. Možná Google počítal s tím, že moc telefonů nevyjde, tak to nebude problém ;-). Ale co, asi to nešlo udělat lépe…
• přednáška o Wave API byla FAIL! Nevěřila bych, že Google nechá mluvit někoho angličtinou s ruským nádechem, který nemá problém nechat minutu až dvě tichou pauzu s tím, že si tam něco “šolichá” a zkouší rozchodit, nikdo samozřejmě neví co
• Celkově mi přednášky přišly málo technické a více pochvalné a oslavné. Jako přehled o tom, co je u Googlu za rok nového ale docela dobré

Do KOSSů pouštím co to dá Heal the World a ještě nabitá dojmy z promítání This is it! jsem se rozhodla oživit blog a před spaním si vyčistit hlavu tím, že se podělím o pocity z promítání „filmu“ od něhož jsem čekala jenom opravdu hodně málo. Ostatně uznejte sami, co hvězdného mohlo vzniknout za zhruba čtvrt roku, během které se na tom rozhodně celou dobu nepracovalo. Tak nějak to vypadalo jako rychlokvaška, ze které se lidé kolem M.J. snaží vytřískat co nejvíce peněz, dokud rána, která zasáhla jejich fanoušky, stále krvácí. A myslím, že se to povedlo, ostatně narvané kino i v druhý den promítání je toho dostatečným svědkem.

Vyhublý Jackson a záznam koncertu. Bude něco víc?

Zpočátku se mi v hlavě hromadila celá řada negativních hodnocení týkající se vyhublého Jacksonova těla, které působilo hodně komicky v porovnání se svalnatými tanečníky, kteří kolem něj neustále poskakovali a většinou kreace předváděli lépe, než král popu. Ostatně padesát je padesát a o tanci to rozhodně není. Jackson si jméno vybudoval před mnoha a mnoha lety kdy tančil srovnatelně či spíše lépe a tak si nějaký ten malý poklesek může dovolit. Hlas měl oproti tomu skvělý a za to je mu vysmeknout tisíce poklon. I když zpíval jen na čtvrtinu jeho možností, protože většinu zkoušek šetřil hlasivky, znělo to naprosto geniálně a o to víc v momentech, kdy zapomněl na to, že by se měl šetřit a rozpálil to naplno, jako například u I Just Can’t Stop Loving You.

Naprosto geniální tanečníci

Když jsme už u tanečníků, nemůžu si odpustit jedno velké WOW. Na casting se, jak jinak, přihlásili opravdu ti nejlepší z nejlepších a lidi co vybrali, měli fakt šmrnc, léta praxe a neuvěřitelný taneční skill. Nejednou jsem nad tím, co se na plátně dělo zůstala koukat jen s pusou dokořán. Vždycky jsem záviděla těm, co mají takto rytmus v těle a to to ani nemuselo být takovéto souznění a rytmická smršť jako v podání This is it!

Klipy jako součást koncertu, který stál miliony

Další části ve výsledku geniálního puzzle byly drobné filmové kousíčky, na nichž je úžasné to, že byly dělány vlastně „jen“ pro koncert, ve skutečnosti ale troufám si říct předčily kvalitu nejednoho klipu. Povedl se střih, povedla se myšlenka, ale i herecké výkony, kde kupodivu nezaváhal ani Michael. Pro mě asi nejpodařenějším kouskem byl Smooth Criminal, černobílá lahůdka, která s prostřihovanými a taktéž sladěnými scénami přímo na pódium dala písničce nový rozměr. No a u Thrilleru vám půjde mráz po zádech a přitom se budete usmívat nad tanečními kreacemi, které dokonale nalíčené smrtky předvádí na pódiu. Dokonalé!

Michael Jackson to pořád umí. I když ne tak jako kdysi…

Něco málo se hodí říct i k samotnému M.J. Po jeho smrti se vyrojila celá řada pomluv a myslím, že na pódiu rozhodně nepůsobil jako troska. Na druhou stranu už při začátku tvorby snímku pozůstalí trvali na tom, že nesmí This is it zesnulého ukázat ani trošičku ve špatném světle, takže kdoví z jaké doby tyto zkoušky pocházeli a co všechno jsme neviděli. Pohybově trochu ztrácel, ale to je jasné. Ono na to jak byl kost a kůže a ještě ne v nejlepším zdravotním stavu je obdivuhodné, že vůbec zvládl takto neuvěřitelný zápřah. Já osobně si myslím, že bych z fyzické stránky neodtančila ani jednu písničku a on tělo v klidu neudržel ani v momentech, kdy se jednalo o zkoušku čistě hlasovou. Ten rytmus zkrátka byl v něm. Člověka skoro až napadne, že by to s jeho taneční energií byla skvělá reklama na něco jako je extáze, případně něco tvrdšího :-). Ale raději pššt ať mě skalní fanoušci neukamenují.

Co se musí uznat, i šlo o čkověla neskutečně kreativního a to nejen v oblasti pěvecké. Mluvil do zpěvu, do hudby, tance, všechno měl v hlavě načrtnuté a jen málokdy ho někdo přesvědčil o opaku. I když se ho film snažil házet do pozice, že to vlastně všechno vymyslel sám, troufám si tvrdit že to nebyla pravda. Do finální podoby ale vždycky promlouval a co řekl to bylo. Tanečníci stejně jako členové štábu ho zbožňovali, ale je to logické. Sálala z něj nějaká zvláštní energie a dozajista to byl génius po mnoha stránkách i když měl své „issues“ :-).

Skromné resumé

This is it! není film. Tentokrát to ale nemyslím ve špatném slova smyslu. S tím, že jdete na klasický film byste ani do kina na tento snímek vyrazit neměli. Podle mého to není ani moc dokument, zkrátka takový bonusový materiál, DVD ke koncertu, což taky mělo původně být. Procenta navíc mu ale přidává to, že se jedná o koncert, který se BOHUŽEL nikdy neodehrál a je to neuvěřitelná škoda. Pokud na film vyrazíte do kina, budete sami koukat, do jakých detailů to promýšleli a kolik lidí na tom dělalo. Každá písnička měla být naprostý unikát – a to navíc nejvyšší kvality.

Zkrátka a dobře filmová plátna a co nejrychleji byl asi nejlepší způsob, jak dát vědět o skvostu, který za zavřenými dveřmi Jackson se svým týmem připravoval a pokud jste k němu stejně jako já chovali aspoň malé sympatie (k němu jako umělci, jako „chlap“ se mnou vážně ani nepohne), bude se vám líbit. K celkovému hodnocení bych řekla asi tolik, že jsem tomu na ČSFD ve slabé chvilce pět hvězd z pěti, i když jsem ještě v době psaní tohoto postu měla naplánované pouze čtyři. Well … This WAS it! God bless you all. We love you M.J. (aneb slova, která se vám vryjí do paměti, stejně jako Jackson cucající lízátko během natáčení hororovému klipu k písničce Thriller).

Minulý rok se mi poštěstilo poprvé se podívat k moři a volba země padla na Tunisko, především vzhledem k příznivým cenám leteckých dovolených. Vzhledem k tomu, že i letos mě tížila především finanční otázka a autobusům bych se stále ráda vyhnula, opět jsem vybírala v nejnižších kategoriích leteckých dovolených. Nakonec se tedy vybíralo mezi Egyptem a Tuniskem, přičemž volba padla právě na Egypt a teď po návratu jsem za to jedině ráda. Pokud budu v budoucnu vybírat opět ze stejné kategorie dovolených, asi budu Tunisko podvědomě škrtat. Z nabídky mi sice přišel Egypt o něco málo dražší, mě se ale líbil mnohonásobně více. Svou roli sehrála velká spousta maličkostí i tak bych se ale o své čistě subjektivní dojmy ráda podělila. Než začnete strhávat v komentářích, jen připomínám, že jsem v evropských přímořských střediscích nikdy nebyla a nejsem ani odborníkem na dvě zmíněné lokality a vzhledem k tomu, že jsem jak v Tunisku tak i Egyptu navštívila vždy jen jediný hotel, nemohu srovnávat tak nějak komplexně.

1. Hotely

Vlastně v obou případech jsem si na ubytování nemohla stěžovat. V Egyptě jsem si ale chytře zvolila hotel, který byl prakticky okamžitě u pláže. Člověk se tak uhnízdil na lehátku a měl to stejně daleko do bazénu, moře, ale i do baru :-). V Egyptě jsme si nakonec impulzivně dopřáli all inclusive a do budoucna bych ani toto nerada měnila. Je to zkrátka pohoda – vodu vám dají, stejně tak alkohol, limonády a to vše během celého dne. Taktéž není potřeba řešit oběd, protože plná penze formou bufetu ho vyřeší za vás. Vzhledem k tomu, že jsem během letních měsíců projela neskutečné množství recenzí hotelů a zájezdů tří cestovek, mezi kterými jsme vybírali, myslím, že v Egyptě je právě program all inclusive daleko více „normální“ čili je daleko častěji nabízen – byť se to většinou odrazí v ceně.

2. Firo Tour vede!

Minulý rok jsem volbě cestovky přikládala velkou váhu. Nakonec zvolila Firo Tour a s jejich službami byla opravdu spokojená – v letošním výběru tedy hráli také prim a nakonec jsme u nich přeci jen objednávali. A opět jsem se nevypekla – létají s Travel Service, klasická ekonomická třída, tedy málo místa pro nohy, jinak si nemohu stěžovat. První šok byl, když nás v Egyptě na letišti přebírali Egypťané mluvící lámanou češtinou. I když tak nepůsobí a občas jim slovíčko nerozumíte a mají trochu jiný přízvuk, byli skvělí, spolehliví, časově přesní. A cestovce to rozhodně vyjde levněji než kdyby si v Egyptě platili vlastní řidiče, autobusy i průvodce. Ostatně je to asi nereálné, nedokážu si představit, jak by se našinec orientoval v jejich pro evropany chaotických silnicích a vozidlech, která se na první pohled neřídí žádnými pravidly. První cestu jsem nepochopila jejich nadměrné používání klaksonu a po cestě do Káhiry jsem dokonce vzhledem k intenzitě nabyla dojmu, že ho používají místo blinkru. Jak nám ale bylo později vysvětleno, troubení zde znamená „pozor jedu“. Když pak sledujete divokou jízdu řidiče autobusu a jakékoliv jeho zatroubení si vykládáte takto, začíná to dávat smysl. Přesto si myslím, že jejich křižovatky bez semaforů jsou tak trochu crazy, hlavně v Káhiře. Ale když jim to funguje, tak proč ne…

3. Egypťané jsou dokonale milí a přátelští

Jak obyvatelé Tuniska tak i Egypta jsou známí svou komunikativností a přátelskostí. Přesto mi v tomto ohledu Egypt přišel ještě lepší než Tunisko. Prodavači jsou otravní, minimálně v místě, kde jsme byli v hotelu (Soma Bay) se ale snaží tak trochu komunikovat, zeptají se vás jak se máte a i kdyby neprodali, pokud máte zájem, budou s vámi klidně nějakou tu chvíli klábosit na lehátku. Dva animátoři mi dokonce přišli že se snad bez ustání smějí, prostě je bavilo při vstupu na večeři laškovat s lidmi a večerní show si užívali stejnou mírou. Ano, někteří se za vámi poženou nějaký kousek pokud nakouknete do jejich krámku a budou se vnucovat, já si na to ale velmi rychle zvykla. Asi nejvíce jsme přišli do styku právě s lidmi, kteří nás vozili autobusem, a poznatky Muhameda o životě Egypťanů byly více než zajímavé. Bavili jsme se o ceně benzínu (nejlevnější asi 5Kč za litr), kupování aut (která zde má snad každý) či stavbě domů (většinou jde o kostky, třeba s jedním patrem, s tím, že střechu tady nikdo moc neřeší. Proto se taky postupně dostavují další patra podle toho, jak se rodina rozrůstá. Zkrátka mě jejich mentalita i kultura naprosto nadchla!

4. Káhira je město obrovských kontrastů

Vzhledem k tomu, že jsme měli all inclusive a žádné utrácení se nás moc netýkalo, rozhodovali jsme se mezi dvěma výlety – čtyřkolky a Káhira s přesně dvojnásobnou cenou a díky za to, že jsem si nakonec demokratickým hlasováním prosadila právě Káhiru. 15 hodin v autobuse bylo sice nic moc, ale nějak mi to nepřišlo. Viděla jsem pyramidy, sfingu, institut papyru a parfumérii. Snad ještě více jsem ale byla nadšená z Káhiry jako města. Jsou zde neuvěřitelné kontrasty – na okraji slumy, že by člověk ani nevěřil, že tam opravdu může někdo bydlet. A k tomu si přirovnejte obrovské hotelové komplexy pro Evropské turisty. Těžko se to popisuje, více asi napoví fotografie. Celý výlet taktéž vylepšil Ibi, náš egyptský průvodce. Zprvu jsem byla zklamaná z toho, že jsme nedostali čecha, jak nám bylo slíbeno, ale dalšího egypťana s lehce lámanou češtinou. Z Ibiho se ale vyklubal věrný muslim (Egypt jsme navštívili během Ramadánu), člověk který vystudoval češtinu, bydlel u nás na kolejích a očividně znal i Šumavu. V Egyptě se kromě průvodcování živil také jako hlavní tlumočník Egyptského národního fotbalového týmu dorostu, takže na zdejší poměry asi pěkný vatař :-). Byl hrozně příjemný, vtipný a vzhledem k tomu, že na naši skupinku všude laškovně volal „miláčkové“ nebylo těžké, si ho zamilovat :).

Uhranutí Káhirou mě trochu odvedlo na jinou stopu než jsem chtěla. Abych tedy nezapomněla na srovnání s Tuniskem, přijde mi, že zkrátka nemá co nabídnout. Zajímavé památky chybí a fakultativní výlety jsou uměle vytvořené. V Egyptě bych s v budnoucnu ráda podívala jak na čtyřkolky, Luxor, tak i na šnorchlování.

5. Egyptské korály

Tím jsem načala další kousek a sice krásu mořského dna. Když si vezmu, že jsem v Tunisku šlapala po řasách, nedá se to s Egyptem srovnat. Pravda, pláž u tohoto hotelu byla až moc kamenitá a bez bot do vody se to moc nedalo, korály a podmořský život v dosahu břehu ale byly nádherné. Jak jsme postupně šnorchlováním zjišťovalo, bylo jich tam jen poblíž, kde člověk téměř nohou dosáhne, kolem pěti větších. Člověk plaval hejnem rybek zářících všemi barvami – prostě nádhera! V tunisku jsem viděla tak možná velké kulové.

6. Závěr

Je mi jasné, že článek bude mít do objektivity hodně daleko. Píšu ho jen pár hodin po příletu z Egypta, který mě zaujal natolik, že si o Káhiře, stejně jako islámu a zdejší mentalitě plánuju přečíst pár knih. No a samozřejmě se tam za rok vrátit. Vždyť jsme to přece po cestě na letiště Muhamedovi slíbili

Sama dost dobře nechápu, jak může můj blog už bezmála rok existovat bez jediné zmínky o Friends, tedy seriálu Přátelé, což je pro mě modla, denní chleba a nepřekonaný sitcom, na kterém ujíždím už spousty a spousty let. Ano, Friends má rádo neskutečně mnoho lidí, myslím že jen málo kdo ale zná rozhovory v angličtině nazpaměť a „kouká“ na seriál před spaním klidně i se zaklapnutou obrazovkou monitoru, protože k čemu obraz, když už ho celý znám a v hlavě si ho „vytvořím“ na základě slov. Trochu mě mrzí, že jsem si nepočítala, kolikrát jsem vlastně jednotlivé díly viděla a dost možná to zavedu od nynějška. Dvoumístné číslo to už bude rozhodně a u celé řady dílů asi i vyšší než 20.

Co mě dovedlo k napsání tohoto postu je vlastně mnou nedávno doplněné vzdělání co se bonusového materiálu k Přátelům týče (za což patří dík Tondovi). Doposud jsem viděla jen bonus na samotný závěr série ve formě rozhovorů s jednotlivými herci. K mému překvapení toho ale existuje více a vznikal také materiál zřejmě pro účely DVD. Jeho obsahem je podrobný popis produkce celého seriálu, stejně jako rozhovory s několika protagonisty vedlejších rolí. Vzhledem k tomu, že nemám kam jinam vypustit svůj nespoutaný tok myšlenek, zvolila jsem si právě bložínek i když neočekávám, že by tento post někomu něco přinesl.

• Friends byly točeny s živým publikem – což jsem nevěděla. Myslela jsem si, že to bylo jen u prvních dílů, podle všeho si ale fanoušky zvali na každé natáčení. Zpočátku jsem to moc nechápala, protože stejně jak sami přiznali, celou řadu smíchu na pozadí museli dodat uměle a upravit. Postupně mi to ale docházelo – tvořit sitcom s reálným publikem, které vám neustále dává feedback je prostě úplně o něčem jiném. Na videích bylo dokonce vidět, že nechávali diváky hlasovat o tom, zda byl provedený vtípek dostatečně srozumitelný.
• Natáčení jednoho dílu stálo neskutečné množství práce. Kazeta s výslednými 23 minutami zpočátku měla kolem pěti hodin, což šlo ke střihači. Tím to ale nekončilo, tým si nad kazetami sedl, sledoval je, upravoval je a poté znovu editoval. Pro mě byla nová i informace o uměle dodávaných zvucích (přebíhání z koberce na beton). Asi jsem se naivně domnívala, že se to všechno natočí naostro. Zajímavé také je, kolik bylo v bonusovém materiálu vidět scének, které se očividně do výsledných minut nevešly a jak sami autoři přiznali, někdy vybrat z nabitého dílu co vyškrtnout nebylo vůbec snadné.
• Určitě to tak nebylo od začátku, ale množství lidí, co pracovali na vtipech bylo opravdu obdivuhodné a chápu, proč je ve výsledku Přátelé seriál, na kterém si něco najdu i po tolika letech. Vtipy obměňovali za chodu, prošlo několik verzí a do jejich řešení se vedle snad 12ti členného týmu zapojovali i herci. Zkoušelo se s nimi a do poznámek si zapisovali údaje o každém vtipu, načež celou noc pracovali na jejich přepracování.
• Tým herců byl naprosto úžasný a podařilo se jim kupodivu nabrat kvalitní protagonisty i do vedlejších rolí. Co mě osobně překvapilo, že David Schwimmer údajně nabídl Rachelovu sekrtetáři výlet do hlubin New Yorku, protože věděl, že je jako herec ve městě nový – a přitom se vůbec neznali. Nebo také to, že David několik epizod režíroval a některé z nich byly obravdu brilantní. Jak bylo vidět ze zákulisních záběrů, Matthew Perry je neskonale vtipný i ve svém civilním životě a za to ho mám možná ještě radši!
• Hned dvě herečky se během zpovědí přiznaly, že se jich lidé dokolečka ptají, jak David Schwimmer (Ross) vlastně líbá. Zajímavé :-). Ale je pravda že s jeho uměním co se práce s obličejem týče (grimasy ap.) je asi pro fanynky snadné, se zamilovat.
• Trochu mě zklamal herec, který hrál stalkera Phoebe. Přišel mi takový zvláštní i ve skutečnosti. Zvlášť, když se přiznal, že špehoval Courtnex Cox v převlíkárních (Moniku).
• Docela mě mrzí že jsem Přátele nezažila :-). Asi bych dala nevím co za to se podívat na opravdové natáčení a čert vem cenu letenky do Ameriky. Teď si musím vystačit s tím, že jsem oscanovala ČSFD vybrala všechny filmy z poslední doby s hlavními protagonisty Přátel a jdu je pomalu sledovat.

Na závěr malá ochutnávka