O mně

Autorkou blogu je devatenáctiletá čerstvá studentka ČVUT FEL – Softwarové technologie a management. Ve volných chvílích koketuje s programovacími jazyky a věnuje se herní novinařině.

 

UPDATE - tak jsem právě asi ve Spotify našla funkci, která vybírá pár podobných autorů :-). Tak to jdu prozkoušet

Last.fm radio jsem objevila tak trochu pozdě, tedy pár dnů předtím, než bylo oficiálně zpoplatněno a tak jsem se musela tohoto nebývalého luxusu vzdát – nápad pouštět hudební písničky v závislosti na nasbíraných statistikách z Winampu (a jiných přehrávačů) je ale vynikající a člověk snadno mohl přijít na jiné kapely podobného typu, které doposud neznal.

Spotify je projekt podobný, ovšem jen v několika málo rysech a sice v možnosti poslouchat online streamovanou hudbu a to v aktuální chvíli zcela zdarma. Spotify ale bohužel chybí jakékoliv komunitní prvky, možnost komunikace s dalšími uživateli, sledování jejich oblíbené hudby a zároveň trochu komfortnější pouštění vaší oblíbené hudby (na druhou stranu má program integrované propojení s last.fm stejně jako jakýkoliv jiný hudební přehrávač - jen bez dodatečného pluginu).

Upřímně jsem po několika málo minutách používání Spotify měla chuť ho zahodit a nikdy se k němu nevrátit, postupně mu ale přicházím na chuť. Viděla bych v něm takovou zajímavou alternativu youtube, ve větším a bez videí – čistě hudba (přirovnání možná trochu nešikovné, ale když si chci poslechnout písničku, kterou nemám na disku, použiju právě Youtube, teď tedy Spotify). Pokud si totiž chcete přes Spotify něco poslechnout, měli byste znát přesné jméno interpreta. Na druhou stranu hledání většinou narazí na několik málo podobných a dá se to tedy použít jako lehké prozkoumávání neznámých hudebních vod a hledání nového oblíbeného interpreta. Prozatím ale ve značně omezeném měřítku.

Já osobně ale Spotify používám k přehrávání mnou vybraných alb, které ať už z jakéhokoliv důvodu nemám ve své domácí sbírce o několika desítkách GB MP3. Trochu mi v něm chybí možnost řazení podle žánru a hledání podobných interpretů. Lehkou záplatou může být funkce rádio, kde lze žánry či jejich kombinaci zvolit, stejně tak i desetiletí, ze kterého má hudba pocházet. Přesto se mi prozatím nepodařilo pomocí tohoto „rádia“ narazit na něco, co by mě zaujalo a odpovídalo mé představě při zadávání vstupních parametrů vyhledávání.

Na druhou stranu se o budoucnost Spotify nebojím. Můj pohled se od masového davu běžných uživatelů tak trochu liší, mám svůj výběr hudby, který poslouchám a mám ho dostatek. Změně se nebráním, narozdíl od Last.fm mi ji ale Spotify nenabídlo dostatečně kvalitní. Na druhou stranu na Spotify najdete zdarma většinu alb, které běžně posloucháte, nemusíte je mít uložené na svém harddisku a poslouchat je můžete na kterémkoliv počítači, v práci či doma a to bez ohledu na to, jestli s sebou máte data nebo nikoliv.

Co bych ale vyzdvihla, to je propojení s mobilními telefony, konkrétně OS Android, který má pod palcem Google. O Spotify se mluví jako o „killer app“ pro tento mobilní operační systém, který by mohl porazit iTunes od Apple. Spotify bude v budoucnu pochopitelně zpoplatněné měsíčním tarifem (jako rádio na last.fm), za ten ale budete moct poslouchat i na svém mobilním telefonu a dokonce údajně bude možné poslouchat vybrané skladby v offline módu, což zní opravdu lákavě. A to vše navíc zcela legálně!

(PS: V ČR není služba nabízena a asi ještě dlouhou dobu nebude. Samozřejmě že existuje způsob, jak to obejít (dokud na to nepřijdou). Pokud nemáte nápad, zkuste se zeptat strejčka Googla.)

Hymna? :-)

July 16th, 2009

Nemám ráda ten styl hudby a nechci z blogu dělat sbírku youtube videí, ale nemohla jsem si pomoct. Díky @radimklaska

Do Berlína jsem vyrazila s tak trochu smíšenými pocity. Ty mělo na svědomí hned několik faktorů. Za prvé brzké vstávání v pět hodin, kdy se mi zvonícímu budíku snad ani nechtělo věřit. Dopředu mě děsila mapka dopravy, která je tak stokrát složitější než naše pražská a pak také obavy z toho, co všechno stihneme či nestihneme a také z ubytování, k jehož rezervaci jsem poprvé použila server Booking.com. Těžko dopředu odhadovat jak to půjde., vytipovali jsme si několik památek a nakonec jsme se s Jirkou v metru již zpět v Praze shodli na tom, že se do Berlína stěhujeme :D. Už z toho je patrné, že se nám povedlo všechny mýty zbořit.

Mýtus č.1 – S ČD budou jenom problémy

První zkouškou byla cesta, k níž jsme využili červnovou akci Českých Drah, kde dávali na každý víkend 50 lístků za sníženou cenu. Zpáteční pak vyšla na zhruba 500, což je pomalu menší cena, než já platím za cestu z Moravy do Prahy. Zahrnuty byly i místenky, s nimiž ale byly na zpáteční cestě trochu problémy. Naše sedadla se ve vagónu toho čísla vůbec nevyskytovala, volná místa s rezervacemi do Prahy jsme ale našli o vagón dále, již ale notně nabroušení a nervózní, stejně jako několik dalších čechů. Ani v tomto vagóně ale nebylo vše OK a tak například naše rezervace na místa 15 a 16 byly obzvláště zajímavé v tom, že sedadlo jednoho ze dvou čísel se ve vlaku ani nevyskytovalo. Nakonec jsme si ale nějak sedli a cestu přežili. Tento mýtus tedy byl zlomen tak na polovic. Asi čtyřhodinová cesta se sice dala, ČD nám ale hlavu zamotat dokázaly a to navzdory tomu, že nám pár dní předem na infolince tvrdili, že máme určitě i ve vlaku zpět rezervaci na stejná čísla.

Mýtus č.2 – Booking.com je nespolehlivé a hotel za 700 Kč nemůže být OK

První kroky v Berlíně vedly na ubytování. Vybírali jsme mezi dvěma hotely, tento nakonec byl levnější, asi 22 minut od nádraží s jedním přestupem a hlavně na metru. Odtud se sice muselo ještě kousek pěšky, celkově ale ne moc daleko. Na recepci mluvili anglicky, hotel to byl poměrně velký a pokoje opravdu v pohodě. Na Berlín a 350 na noc na jednoho jsem byla naprosto spokojená. Pokoj větší než na koleji a sprchy a záchodky také daleko kvalitnější.

Mýtus č.3 – Berlínská doprava je komplikovaná

Když jsem po příjezdu koukala na značně chudou mapku našeho metra přímo ve vagónu, chtělo se mi docela smát. V berlíně je to neuvěřitelná propletenice, kupodivu se v ní ale bez problému orientuje. Slovo „metro“ je tu ale trochu nepřesné, neboť máme co dočinění s S-Bahn a U-Bahn. S-Bahn by měla být obdoba našich S-ek provozovanýma českýma dráhama, tedy jakási nadzemní varianta, zatímco U-Bahn klasické metro, které má pod palcem BVG. Ve skutečnosti U-Bahn snad jezdí víc nad zemí než S-Bahn. Rozdíl je i v charakteru vagónů a ty S-kové jsou docela užší a méně modernější.

Jízdenka na dva dny se dá nejlevněji sehnat za 12 éček, my zvolili 48hodinovou variantu Berlin Welcome Card, což vyjde asi na 16,50, zato ale máte zahrnuté slevy na vstupy, ve výsledku se nám to vyplatilo. Navíéc člověk dostal pěknou knížečku s mapou metra a popisem nejdůležitějších památek. Na mapách se člověk orientuje podle barev, což bylo místy trochu matoucí, ono to ale při takovém množství linek jinak udělat nejde. Městem vede jedna hlavní okružní linka, přestupní stanice jsou klidně i dvě za sebou a celkově je doprava daleko příjemnější a přehlednější než v Praze a to navzdory takto husté síti. Ztratit jsme se opravdu netratili, maximálně jsme nasedli na vlak špatným směrem, abychom na další zastávce znovu vystoupili a celou situaci napravili. Intervaly jsou i o víkendu maximálně 10 minut, takže ještě že tak.

Mýtus č.4 – Památky nestihneme obejít

Do Berlína jsme dojeli v poledne v sobotu a v neděli kolem páté hodiny již měli odjíždět. Někdo by si tedy myslel, že se to stihnout prostě nedá – a ono právě naopak. Už od začátku jsme se shodli, že žádný hon na památky pořádat nebudeme. Vzali jsme to tedy odpočinkovým tempem a po několika hlavních místech, které jsme prostě chtěli vidět. Ve výsledku nám zbyl dostatek času i na povalování se a odpočívání, což k dovolené prostě patří. Takže spokojenost i po této stránce.

Mýtus č. 5 – Berlín nenabízí žádné zajímavé památky

Berlín je na památky možná trochu chudší, než Paříž,Londýn ap. Cestovní ruch je zde přesto velmi rušný a nedivím se. My se jako první vydali na Televizní věž (Fernsehturm), což je obrovská věž, kterou je vidět snad z každého místa města a výhled opravdu stojí za to. Nechybí ani plánky, které vám při obcházení kopule a pohledu na Berlín opravdu z 360 stupňů na zjednodušených fotkách ukauje, co vlastně vidíte, což beru jako velké plus. My byli na věži jako na jedné z prvních památek, Berlín jsme tedy ještě pořádně neznali.

Nevýhodou je čekací doba. Po zakoupení lítku čekáte, kdy se vaše číslo objeví na obrazovce a to je většinou mezi hodinou a dvěma hodinami. Vzhledem k tomu, že je blízko Alexander Platz a další zajímavá místa, není co řešit. Vypočítáte si, kdy asi přijdete na řadu a prostě se na věž vrátíte. Na vyhlídkové věži jsme navštívili i restauraci o patro výše, kde se za nepěkné ceny ale můžete do sytosti povozit na otočném pásu, a tak během posezení dostanete výhled na celý Berlín a to dokonce několikrát. Dokola se točí všechny stoly a i když jsem toho měla asi za hodinu plné zuby, zážitek opravdu pěkný.

Dále jsme zamířili k Bernauer Strasse, kde je jeden z památníků Berlínské zdi. Jedná se vlastně o místo, kde zeď přetnula obytný prostor napůl a rozdělila celou řadu rodin a kamarádů. I když byla na památník vypsaná velká soutěž, jedná se vlastně pouze o několik bloků s fotkama a krátkým textem. I když pravda, velmi povedenýma fotkama. O kousek dále je několik pozůstatků zdi, které jsou například dvojité a tak pokud přelezete jednu, stihnout vás nejspíše zastřelit, než zvládnete tu druhou.

Zbytek dne jsme strávili u Reichstagu, což je monumentální budova obdivuhodných rozměrů.Před ním je zcela rovná odpočinková plocha, kde se povalují desítky turistů ale i domácích. Opravdu nádherné odpočinkové místo, které jsme si doslova zamilovali a v neděli se tam s obědem pěkně vrátili.

Pro mě osobně ale nejlepší byla Braniborská brána (Brandenburger Tor). Je doslova obrovská a rozhodně větší, než jsem očekávala. U ní jsme si počkali i trochu na setmění, je totiž v nočních hodinách velmi pěkně osvětlená.

Další den patřil nejznámějšímu přechodu na Checkpoint Charlie a zdejšímu muzeu. Měli jsme namířeno na začátek otevírací doby a ještě že tak. Za hodinu se muzeum neskutečně naplnilo řvoucími lidmi, které to ani z části nezajímalo a zážitek byl o to menší. Jako celek je ale muzeum zajímavé a to především ta část, která popisuje různé způsoby, jak lidé utíkali přes Berlínskou zeď. Vyskakování z oken asi nikoho nepřekvapí, stavěly se ale i tunely, ponorky, letadla, převáželo se v kufrech či v autech, kde se lidé schovali pod motory. Otřesná představa a nic pro klaustrofobiky.

Kromě moderního Postdamer Platzu jsme následující den zamířili ještě k památníku židovských obětí (Denkmal für die ermordeten Juden Europas), což je plácek plný obrovských kvádrů, z nichž je v některých místech i slušné bludiště, neboť kvádry končí nad vaší hlavou.

Závěr

Celkově se mi Berlín velmi líbil. Je to město moderní, které trochu trpí špatně uklizenými a udržovanými okraji (bordel na zastávkách, kde lidi hází odpadky na zem). V porovnání s Prahou ale překvapí nižším počtem bezdomovců, žebrajících lidí a zevlů na nádraží, které je v Berlíně mimochodem velmi pěkně vyřešené (v několika patrech nad sebou jezdí jak S-Bahn tak i vlaky a to včetně supermoderních ICE). Vedle toho jsou tu desítky obchodů s občerstvením, oblečením ap.

Co mě také překvapilo je neskutečně rozmožená cyklistika. Na kolech z domácích jezdí neskutečné množství lidí a je to pochopitelné vzhledem ke kvalitním stezkám, jimiž je město protkáno. Možná něco, z čeho by se Praha mohla také inspirovat.

Hodně se zpožděním, ale přeci, jsem se rozhodla napsat článek o Pražské muzejní noci – pro ty, kteří se této akce stejně jako já letos účastnili poprvé nebo pro ty, kteří o ní slyšeli jen nadšené komentáře o ostatních, což byl vlastně jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla nenechat si tuto akci ujít navzdory tomu, že jsem kvůli ní musela speciální do Prahy.

Co to je?

Sluší se začít tím, co to vlastně Muzejní noc je. Jedná se o akci s několikaletou tradicí, která se pořádá nejen v Praze, ale i dalších městech (já osobně vím o Brně, ale podle webu jich bylo mnohem a mnohem více). Vzhledem k množství muzeí v Praze mi ale právě tato přijde asi nejatraktivnější. A taky že ano, během putování večerní Prahou nebylo problém narazit na celou řadu turistů, třeba i slováků, kteří do naší metropole přijeli vlastně jen kvůli tomuto. A je to pochopitelné – na vstupech člověk ušetří stovky korun a ještě navíc uvidí i to, k čemu by se normálně třeba nedostal.

Já se na muzejní noc vypravila s Jirkou, plány byly velké, realita o něco slabší a tak jsme během noci náš seznam „must see“ poměrně radikálně vyškrtávali. Začínalo se tuším v sedm hodin, přičemž už 7:20 se na Pražském hradě stály obrovské fronty na všechny Galerie. My se byli podívat na Vladislavský sál, Sněmovnu a poté jsme si asi 20 minut vystáli frontu na hojně propagovanou výstavu o historii Pražského hradu. Zpracovaná byla úžasně, kdybych si za ni zaplatila 150 Kč, byla bych asi trochu zklamaná. Pro historiky asi jasná věc, pro mě spíše průměrný zážitek.

Bezkonkurenčně nejlepší Národní divadlo

Následovala cesta z Pražského hradu směr Malostranská, kde jsme se trochu zamotali, nakonec mě ale už pomalu vypovídající nohy dovedly na Malostranské náměstí. Tady jsme měli dvě možnosti – risknout frontu u Karlova mostu a nebo Národní divadlo. Přijela tramvaj, kde se dalo aspoň na chvíli ulevit nohám a tedy zvítězilo Národní divadlo a to je jedině dobře!

Po příjezdu na místo jsem toho ale okamžitě litovala. Fronta stála před divadlem až kolem hlavního divadla daleko dozadu a vypadala hrůzostrašně. Než jsme to definitivně vzdali, vzala jsem do ruky hodinky a sledovala, jak rychle se asi hýbeme. Ve výsledku jsme z fronty do Národního divadla vlezli asi po 30 minutách a ještě si pár minut postáli na schodech, než se uvolnila místa po předešlé skupině.

A dojem z Národního divala? ÚŽASNÉ. Samozřejmě že jsem neviděla většinu expozic pražských muzeí, rozhodně se ale jednalo o jedno z nejlépe připravených míst na muzejní zábavu pro davy lidí. Lidé v kostýmech, s dobovými průpovídkami, neunudili teorií, ukázali nejzajímavější místa, což mě doslova nadchlo. Potěšil mě i jeden ze základních kamenů, který pochází z Helfštýna, tedy místa kde bydlím. Celkově jednička s hvězdičkou.

Poslední volba padla na Maiselovu synagogu. Už bylo poměrně pozdě, únava se stupňovala a před synagogou byla fronta končící až někdě na Staroměstském náměstí a to navzdory tomu, že se synagoga otevírala až 22.30 a my přišli 22.35. V praxi se opět čekalo okolo 30 minut, což se dalo vydržet. Expozice pěkná, občas se tam pár průvodců rozpovídalo, což bylo na celku asi nejzajímavější. Důvod, proč mě to do synagogy táhl samozřejmě souvisel s mou „zálibou“ v problematice židovství a holokaustu a něco málo jsem se na informačních tabulích i dozvěděla. V 11 večer padla, ve 12 padnout vysíleně do postele a spát.

Speciální autobusové linky

Jen něco málo ještě zmíním o autobusových linkách, kterých po Praze kvůli muzejní noci jezdi neskutečná kvanta. Letos bylo snad 7 linek objíždějící Prahu po různých trasách a to s intervaly maximálně kolem 10 minut. My jeho služby využili akorát po cestě na Pražský hrad – nebylo to moc plné, ale řidič si očividně před dlouhou pracovní nocí do žil pumpoval adrenalin, vyhodil nás místo u Pražského hradu o kus dál, což mě docela nakrklo. Ale jinak nemůžu říct, že by linky byly nějak extrémně přecpané a nepoužitelné – ba co víc, jsou zadarmo. Co dodat, příští rok zase.

Než jsem téměř před rokem nastoupila na ČVUT FEL, přečetla jsem toho na internetu hodně. Výška je velký krok do neznáma a já jsem zkrátka chtěla být připravená v mnoha ohledech. Jednou z nich byl i výběr vhodného ubytování. V tomto ohledu jsem využila zkušeností kamarádů ze starších ročníků, ani jejich informace ale nebyly kompletní a tak jsem vzhledem k chuti něco se dozvědět o svém vybraném favoritovi dokonce kontaktovala někoho přímo z koleje, kam jsem se chystala ubytovat (sice blog nečte, ale stejně dodatečně dík, Smejky). A právě v té době tuším, že by mi podobný článek na internetu pomohl, vzhledem k tomu jak matoucí jsou domovské stránky SUZu. Vezmu to tedy pěkně popořadě. Jen upozorňuji, že názory budou nejspíše silně subjektivní :-). Aby se někdo neoháněl v komentářích.

Sinkuleho kolej

Začnu logicky se svou domovinou. Na Sinkulce jsem strávila rok a rozhodně bych neměnila – minimálně v prváku. Škola pět minut a metro ještě blíže je prostě luxus, který si bydlíce na vesnici nemohu vynachválit (rozuměj obchody jsou daleko, do města půl hodiny). Kolej je poměrně uklizená, chybí buňky. Některé sprchy jsou nic moc, dá se ale vybrat. Kuchyňka ujde, je tu i lednička, mikrovlnka (na konci roku fungovaly asi dvě z pěti) a relativně nová trouba.

Výhody/nevýhody
+ poloha, poloha, poloha, poloha !! :), v prvním semestru dost časté kolejní párty zdarma
- hodně lidí ze starších ročníků, celá řada párečků (partneráky)

Strahov

Hlavní domovina většiny ČVUŤáků a místo, kde to žije. Být kluk a jít do Prahy s větší partou lidí, nestěhuju se nikam jinam, než právě na Strahov. Četla jsem o něm hrůzostrašné články na internetu, ve skutečnosti mi to ale z fotek kamarádů ani z osobní návštěvy tak hrozné nepřišlo, na právě naopak. Hospody pod okny, rozumné ceny a celá řada studentských akcí, jsou prostě jasnou výhodou. Navíc je plusem i relativně nízká cena.

Výhody/nevýhody
+ obrovské společenské centrum, plno hospůdek, jedna z nejlepších menz, mnoho kamarádů a spolužáků
- ranní cesta přecpaným busem, cca 15 minut do Dejvic i na Karlák, můžete mít smůlu na hnusnější pokoj, nové bloky vesměs pouze pro cizince

Bubeneč

Bubeneč je jedna z levnějších kolejí v Dejvicích. Není tak blízko jako Sinkuleho (která je pro FELáky asi nejblíže ze všech), na druhou stranu máte kousek Billu. Líbilo se mi jejich hřiště (ale nevím jak moc se dá využívat). Koleje mi přišly obyvatelné, horší je to s kuchyňkami a koupelnami, kde bych se už asi tolik necítila. Navíc jsem od více lidí nezávazně slyšela, že je tam hodně vietnamců a podobných individuí okupující kuchyňky. Občas jsou jich údajně plné patra a bydlet na nich s nimi bych nechtěla. (za fotku dik Tomovi :)

Výhody/nevýhody
+ poloha, billa i menza je blízko, metro také, levné
- horší zařízení, budova na mě působila odstrašujícím způsobem, chudí cizinci

Masarykova a Dejvická kolej

Další dvě koleje prakticky na stejné ulici se Sinkuleho. Oproti ní ale nabízí ještě vyšší ceny, což je pro většinu studentů neúnosné. V případě Dejvické koleje rozdíl dělá pár stovek, ubytování na Masarykově koleji ale už na měsíc vyjde kolem 4000 Kč, což není málo. Také proto tam bydlí především studentu Erasmu, pro které je i přesto ubytování za 4000 budget. Kolej ale vypadá nádherně, pokoje jsou jako hotel, obě koleje mají buňky. Masarykova pak dokonce přímo v budově má myslím minimálně dvě hospody (možná tři).

Výhody/nevýhody
+ luxusnější ubytování, velmi blízko škole i metru, blízká menza
- vyšší cena

Podolí

Snad jediné Podolí (a vlastně ještě Dejvická) je kolej, o kterých nemám žádné informace a na kterých jsem ani nebyla. Vím jen asi o dvou spolužácích, kteří tam bydleli (jeden se na Podolí přestěhoval potom, co se mu nelíbilo na Strahově) z čehož předpokládám, že je to tam v lepším stavu (pokud se dostanete na rekonstruovanou budovu tak určitě. Mě by se ale nelíbilo příliš dlouhé dojíždění.

Prozatím mám na svém kontě pouze dva notebooky a teď čerstvě i zkušenosti se dvěma servisy. Můj předešlý počítač, pěkně starý Acer, byl v servisu hned čtyřikrát, což ve mě zanechalo poměrně silné vzpomínky, zvlášť, když mi tam počtvrté páni opraváři řekli, že jsem si sama přeprogramovala BIOS, tak ať si z nich nestřílím a příště jim to tam už nenosím. Řekla bych trochu přehnané představy o schopnostech 17ti leté holky, ale budiž, asi na to jsou v Ostravě zvyklí. Ostatně o servisu Aceru jen to nejhorší – kratší dobu než 30 dnů snad neznají a slovíčko ochota nebo milé vystupování jim také dohromady nic moc neříká.

Až do tohoto týdne jsem si tedy mohla myslet, že je to tak ve všech servisech notebooků, ten od Toshiby mě ale mile překvapil. Ostatně po zkušenostech s Acerem jsem při výběru brala hodně zřetel na zkušenosti se servisy a musím říct, že se to vyplatilo. První volbou samozřejmě byl DELL, na ten ale nebyly peníze.

Oficiální servis Toshiby zajišťuje v Praze firma CSF a sídlí takřka na konci světa (což je pro mě jakékoliv místo, kde musím z metra přestupovat na autobus :)). Tam jsem plánovala jet už déle než měsíc, co jsem na adaptéru zaznamenala problémy s nabíjením a tedy zlomený kabel. Tak trochu jsem se obávala, aby mi to vůbec jako záruční reklamaci vzali, obavy se ale ukázaly jako liché.

Již po telefonu zněli zaměstnanci firmy velmi přívětivě, v reklamaci adaptéru neviděli problém a dokonce nelpěli ani na papírovém záručním listě, který jsem nemohla za žádnou cenu najít. Stačila jim registrace na webu Toshiby, což šlo provést dodatečně přes internet. Samotná procedura přímo v servisu byla velmi krátká. Paní si opsala licenční číslo, přinesla svůj adaptér, odpojila napájecí kabel a zeptala se mě, zda notebook svítí. Můj adaptér vlastně ani neodzkoušela, nezkontrolovala nic – bylo jí úplně jedno, jestli jsem s ním špatně zacházela nebo jestli fungoval, ale já do něj třeba jen špatně zasunula kabel. Prostě si ho vzala, vyplnila papír s tím, že do dvou dnů si mohu vyzvednout nový. Tomu říkám skvělé jednání se zákazníky!

Jenom takovou perličkou, která mě docela rozesmála, je fakt, že jsme se v servisu sešli celkově čtyři lidé a všichni s naprosto identickými notebooky. Je vidět, že před rokem a půl byly opravdu populární. A já zároveň věřím, že se na konec světa nebudu muset brzo vypravit s Toshibenkou znovu a to s vážnější diagnózou.

Ještě na starém blogu jsem se rozplývala nad filmem Trasformers, který mě i vzhledem k nulovým očekáváním bavil. Obvykle totiž akčním filmům neholduju, na Transformers se mi ovšem líbilo, že kromě akce autoři nasáli trochu z každého žánru a ve výsledku to kupodivu nevypadalo špatně. Divák se dočkal jak očekávané akce, tak i trochy té romantiky a místy se sálem kina ozval ohlušující smích většiny návštěvníků.

Návštěva druhého dílu tedy byla tak nějak logická. Dokonce jsem stihla předpremiéru – ne proto, že bych se nemohla dočkat, ale jednoduše proto, že jsem zrovna měla čas. Tentokráte jsem šla se smíšenými pocity – jednička byla dobrá. Prvotní recenze na csfd nebo imdb ale naznačovaly tomu, že dvojka se ani zdaleka tolik nepodařila a bohužel s nimi musím souhlasit. Své důvody se pokusím shrnout v několika následujících bodech:

1. Nemám ráda, když je film příliš aktuální, což Transformers 2 bohužel je. Svědčí to jen o tom, že si autoři nedělají ambice na to, aby se diváci k filmu například po roce dvou vraceli. Pokud byste to totiž udělali, nejspíše by vám unikla celá řada vtipů, které se týkaly například prasečí chřipky nebo prezidenta Obamy.

2. Souboje se nepovedly tak dobře jako v jedničce. Tvůrci se nechali unést, zaměřili se na detaily a tak sice vidíme, jak do sebe mechanické částečky robota dokonale zapadají, už nám ale vzhledem k přizoomované kameře naprosto uniká celkový kontext. A takových momentů tam bylo hned několik

3. Transformers měli po prvním díle nezvyklý úspěch u dětí například figurky jdou v hračkářství na dračku. A u dvojky jich bylo plné kino a připraveno pro ně bylo hned několik vtipů, kdy jste v kině neslyšeli se smát nikoho, než tyto špunty.

4. S tím souvisí i druhá část a sice, že onu multižánrovost tentokráte dohnali autoři do naprosté šílenosti a z filmu je velmi dobře znát, že se prostě snaží zalíbit všem. Ať už jsou to vtípky pro děti, kterým se lidé, kteří přesáhli hranici patnáct let prostě nezasmějí, tak i občasné komediální situace, které zabředávají do pubertálního humoru. A to ani nemluvím o častých sexistických narážkách, které by snad ani ty malé děti slyšet nemusely. Ani romantická zápletka se mi tentokrát příliš nelíbila a slečna tam za ruku hlavního protagonisty běhala tak akorát proto, aby mohla mužská část publika obdivovat její vnady :-). A vo tom to je.

5. Souhlasím s názory na ČSFD, že by bylo možné film alespoň o dobrých 20 minut zkrátit, zejména jedna z posledních bitev byla místy stále to samé dokola.

6. No a na závěr mě dorazil konec. Dlouho jste se nudili a dívali na nezajímavý souboj a když konečně došlo k oživnutí hlavního robota, na obrazovce udělal bum bác a během jedné, dvou minut byl hotov. Upřímně jsem ještě pět minut potom čekala, kdy někdo z nich ožije a dočkáme se zaslouženého souboje, který bude pomyslnou třešničkou, kterou by měl každý film mít.

Ačkoliv je seznam výhrad poměrně dlouhý, film se mi veskrze líbil, i když daleko méně než jednička. Hodnocení 76%, které si aktuálně drží na ČSFD bych asi ještě trochu srazila dolů, nad průměrem se ale film rozhodně udrží. A to nejen díky té nabušené písničce od Linkin Park na závěr.

Technologická vyspělost lidstva dosáhla téměř svého vrcholu a s lidmi je možné manipulovat takovým způsobem, jako to dříve možné nebylo. V porovnání s novými zbraněmi je terorismus naprostou prkotinou. A přesto se za vším tím tajemnem schovává nějaká vyšší síla, kterou se pokouší odhalit spolek říkající si The Pattern. Spadá pod FBI, pod palcem ho má charismatický muž tmavé pleti a její ostatní členové jsou obestřeni celou řadou tajemství. Diváci se pravidelně setkávají s trojicí hlavních představitelů – agentkou Dunham, vědcem Bishopem a jeho synem (kdo viděl Dawsnův svět, bude stejně jako já nadšený ze skvěle vypadajícího dospělého Paceyho :-)). Všichni tři jsou do kolotoče zataženi tak trochu náhodou a to vše v pilotním díle, který mě osobně docela nadchnul a nebýt toho pro mě neočekávaného konce, asi bych Fringe bývala odložila jako většinu jiných seriálů, které jsem v poslední době testovala.

Pouhé tři díly mi stačily na to, abych u Fringe našla celou řadu společných rysů s oblíbenějším seriálem Lost (Ztraceni), za kterým, světe div se, také stojí postava J.J.Abramse. V prvé řadě jsou tu i na dnešní moderní dobu zapletené naprosto neskutečné případy, nad kterými zůstává rozum stát. Navíc se nás autoři snaží stále tak nějak držet v pozadí. Sem tam utrousí zmínku, která spíše než by něco vysvětlila, zamotá hlavu. A tak se s chutí vrhnete na další díl, který by vám měl vše objasnit, ale ten je již věnovaný zase trochu něčemu jinému. Opravdové informace tedy vyplývají na povrch opravdu ale opravdu pomalu. A to samé platí pro Lost. Upřímně tedy doufám, že se autoři Fringe neodhodlají k tempu tolik pozvolnému, jako je tomu u Ztracených, které jsem už místy kvůli naprosto zbytečným dílům sloužícím jako výplň chtěla přestat sledovat.

Fringe má jenom jednu sérii, tedy prozatím. Co jsem na jednom tuzemském fanouškovském webu zahlédla odpočítávání, prvotních 22 dílů by mělo být rozšířeno zhruba za tři měsíce. Uvidím, co budu říkat po shlédnutí dosud vydaných epizod…

V průběhu studia se každou chvíli najde něco, nad čím zůstává rozum stát, něco, co se stane vděčným tématem k diskuzi všech studentů. Na FELu k evergreenům patří občas nefungující wifi a nebo zásuvky, což samozřejmě nakrkne každého. Pomyslnou první cenu by ale tento semestr rozhodně musel dostat předmět Programování v jazyku java. Protože takový bordel – to je pardon trochu moc i na mě.

Narozdíl od Algoritmizace si nás v Y36PJV všechny vzal pod palec Balík, držící si status jednoho z nejlepších přednášejících, se kterými jsem se měla čest seznámit. Jeho výklad programování je vtipný a řekla bych i docela praktický, i když k slajdům k tomuto předmětu bych výhrady rozhodně měla – jejich informační hodnota totiž místy konverguje k nule.

To je ale téměř nulový problém ve srovnání se způsobem kvalifikace, který byl od počátku zvolen dosti nešikovně. Nápad to byl dobrý – budou se psát minitesty zahrnující vždy malou část učiva, body se sečtou a na závěr jeden zkouškový test. Mě osobně systém testů vyhovoval, o jeho informačním přínosu bych ale také pochybovala. Většina otázek byla silně tipovacích a test se nedal rozumně napsat bez toho, abyste si ho předem opakovaně neudělali a některé odpovědi se nenaučili nazpaměť. Místy se to totiž rovnalo odhadování chování překladače, což za příliš praktické nepovažuju. Některé otázky ale měly něco do sebe, bylo jich ale docela málo.

Ani to ale není prakticky žádný problém v porovnání s tím, jak byly testy organizovány. Již při psaní prvního se objevovaly velké problémy, prakticky nikdo nedokázal test dokončit a Balík na přednášce ještě s úsměvem vtipkoval, že správce serveru je v Thajsku a proto je systém tak nestabilní. Jak časem vyplynulo na povrch, celý systém pro spouštění testů, který byl určený pro 400 žáků běžel na obyčejném osobním počítači a napsaný byl takovým způsobem, že nedokázal utáhnout najednou připojených více než 20 lidí, zpravidla pak padal ještě při menším množství.

Semestr plynul dál a už i náš cvičící na testy zcela rezignoval. Příkaz shora ale přišel s tím, že se o to máme pokusit, tak jsme jako cvičené opičky naběhnuli do systému a po deseti minutách vše skončilo dosti úsměvnou statistikou, kterou si cvičící zapsal na papír – zhruba polovina se nedostala dále než na první otázku, několika lidem se test 15 minut generoval, jiní se třeba ani nepřihlásili. A na tom jako máme fungovat?! Naštvání gradovalo na všech stranách - jak mezi studenty, tak i cvičícími.

Odesílání odpovědí ze zkouškového testu Y36PJV

Odesílání odpovědí ze zkouškového testu Y36PJV

Až když bylo definitivně jasné, že by se na cvičeních testy napsat nestihly, došlo se k názoru, že se varianty vytisknou a napíší 13.týden jako jeden velký test pokrývající celou látku. To by ale nebyl náš cvičící (jmenovat raději nebudu), aby přišel týden předtím s tím, že o testu nic neví a když jsem mu řekla o co jde, pořád se tvářil tak nějak všelijak s tím, že to chce psát až 14. týden a tak dále. Dle očekávání 13. Týden přišel bez testů. Provedli jsme další pokus napsat si test online, ale všem bylo jasné jak skončí. A jak se to nakonec vyřešilo? Na projektoru vepředu nám cvičící promítal jednu otázku po druhé. Pro upřesnění dělal to na notebooku studenta a byl přihlášen na jeho konto, protože jemu samotnému to nešlo. Otázky které se nevešly na projektor předčítal, nebo řekl ať si je nějakým způsobem sdělíme dozadu. Každou otázku printscreenem vyfotil a uložil na disk studenta, aby je měl nějak uschované. Během toho samozřejmě nedával pozor a tak byla v učebně čilá diskuze o výsledcích, které prokolovaly snad celou místnost. Jak taky jinak když lidé v zadních řadách většinou z projektoru ani nic nepřečetli. Zajímavý byl i způsob zapisování výsledků – buď na papír nebo do mailu a poslat mu to. Nebyl tedy problém otevřít si přímo vyřešené otázky z STM wikipedie a teoretické otázky prostě vygooglit. Já osobně na dvě teoretické otázky do mailu odpovídala metodou copy-paste, ani upravovat to nemělo smysl.

Zkouškový test z Y36PJV

Zkouškový test z Y36PJV

Co dodat? Organizace předmětu Y36PJV (Programování v jazyku java) se v letošním roce dalo označit tak akorát slovíčkem FAIL, případně EPIC FAIL (přesnou stupnici zná asi spíš jen Ondra). Každopádně takhle se asi seriózní vysokoškolské testy nepíšou. Na druhou stranu jsme na tom jenom získali co se výsledných známek týče a není se co divit, když další týden přinesl výsledky údajně se lišící tak maximálně o jeden bod. Náhoda? :-)

Třetím dnem zkouškového letního semestru jsem zakončila studium prvního ročníku na FELu. Vzhledem k tomu, že jsem měla ze školy poměrně velké obavy a to jak před nástupem, tak i v průběhu, nemůžu si odpustit zevrubný rozbor toho, jak to primárně v druhém semestru probíhalo. Vzhledem k tomu, že to chci vzít z několika úhlů a nehodlám psát jeden mega článek, trochu to rozdělím. Aspoň trochu naplním tu několikaměsíční pauzu co se příspěvků zde týče.

Dneska bych se ráda věnovala škole tak trochu neformálně a rozebrala moje subjektivní pocity, které mě vedou k tomu, že mě snad poprvé v životě baví chodit do školy, baví se učit, dělám to ráda a mnohdy i na úkor jiných věcí (práce ap.). Zkrátka a dobře, když jsem na FEL šla, tak trochu jsem doufala, že mě konečně donutí dělat to, co bych ráda dělala v budoucnu a v prvním roce se to FELíčku myslím i docela povedlo.

Zábavné – ano či ne?
Popravdě jsem s nikým dalším příliš neřešila, nakolik je studium na FELu baví a vím jen o jednom člověku, kterého škola nebaví, nejspíše také proto, že celou řadu věcí zde probíranou už dávno zná. Mě ale první rok donutil naučit se CSS, XHTML a další webové technologie, naučil mě aspoň trochu programovat v Javě, aby mi následně omlátil o hlavu to, že takto se to opravdu nedělá (k tomuto názoru jsem došla především při studiu Design Patternů na zkoušku z Objektového modelování). Ano, bez pár předmětů bych se obešla. Právo se ale nakonec ukázalo jako docela slušná show (pokud člověk chodil na přednášky) a zkouška nebyla tak strašná. Struktura a architektura počítačů mě aspoň donutila trochu nahlédnout do toho, jak to „tam uvnitř“ funguje, i když mě z toho občas šla hlava kolem. Samozřejmě že mám výhrady k jednotlivým předmětům, jako celek ale poměrně zajímavé a zábavné – žádné balasty teorie jako na matfyzu a to je přesně to, co jsem chtěla (a ne, prosím, neobhajujte matfyz v komentářích, já vám tu školu přeju :D).

Skvělí lidé
Hodně velký podíl na tom, že se mi na škole tak líbí, mají i všichni ti lidé okolo. Za rok jsme dokázali vytvořit FEL Twitter network, kde minimálně poslední sraz byl hodně povedený. Holek je sice málo, všechny jsou ale normální a v pohodě, kluci komunikativní a přátelští. V tomhle ohledu se mé představy naštěstí nevyplnily. Před příchodem na FEL jsem se trochu bála bandy introvertů s mastnýma vlasama, prestižkama a oblékacím nevkusem. Až na pár výjimek myslím naprostý opak :-). Takže holky, nebojte se FELu :).

Anonymita
Prvák je prostě problém. Na školu přijdou stovky lidí a tak se často říká, že je to všechno tak trochu anonymní. V tomto případě až tak posuzovat nemůžu, protože holky si každý zapamatuje snáze ;-), i tak si nemyslím, že si vás lidi nepamatují. Já taky na zkouškách i cvičeních potkávala podobné lidi a pokud někdo není vyloženě zakřiklý, pamatují si ho i cvičící (a to nemusí jít ani o takový extrém, jako je Inza viď? :).

Těžké tak akorát
Další obava z FELu se týkala obtížnosti studia. Nemůžu říct, že by šlo o školu lehkou (ani omylem) a hodinově rozhodně zabírá několikanásobek obtížnosti některých humanitních škol, kde prostě nevedou cvičení, jen nepovinné přednášky a tak makají prakticky jen o zkouškovém, což my teda také. Dohnat se to na FELu dá i pokud někdo neumí prakticky vůbec programovat (jako já). Sice jsem místy v semestru dřela a nervy tekly nejen mě, myslím si, že jsem se za ten rok docela solidně posunula :-). Pro někoho je semestr nicnedělání, dá se při tom stíhat práce, mě osobně ale škola ukrajovala dost času. Ale to je také do značné míry dané tím, že jsem pořád ve znalostech oproti celé řadě kolegů pozadu.

Jediné, co mě docela mrzí, i když věřím, že to na jiných školách není jiné, je fakt, že výsledná známka v mnoha případech závisí na cvičícím, případně na štěstí na zkoušejícího u zkoušky. Někde se rozdávají body ve velkém, jiní jsou skrblíci. Někde jsou testy těžké, jinde zase jednodušší. Někteří cvičící si na semestrálky přidupnou, jiným je to docela jedno. Na druhou stranu vybrat si dobře není tak snadné. Já tomu letos věnovala dostatek úsilí a rozvrh sestavovala mezi prvními a stejně jsem se minimálně v polovině případů spletla. I když snad žádný nebyl vyloženě příšerný, právě polovinu z nich bych si už znovu určitě nezapsala.

A celé by to tak nedopadlo bez…
Patičku věnuju všem, bez kterých bych asi ten první rok na FELu nedokončila tak hladce. Pořadí to nemá, jen aby se někdo neurazil :-). Taaakže dík Jirkovi za jeho java debugger, bez něhož by v mojí semestrálce (kde jsem si toho asi vymyslela zbytečně moc) ještě jedna nebo dvě funkce možná ani nefungovaly. Augimu za úvodu do hradlíček a dalších podobných hnusů - no myslím, že jsem se ho naotravovala dost – a bude to pokračovat. Péťovi za úvod do bublinek atd, Tutovi za algebru a .. a… a.. třeba jsem na nikoho zásadního nezapomněla :-). No a všem taky díky za psychickou podporu ;-). Já už se budu jenom těšit na další prospěchové stipendium, tentokrát možná ještě tučnější než v prvním semestru :).