Lehký nedostatek témat o blogování, ale hlavně film Adventureland (ČSFD) mě donutil trochu Bložínek oživit a provést tentokrát kratší výběr mých filmových tipů z poslední doby. Ačkoliv jsou prázdniny v plném proudu, na filmy nějak nezbývá čas nebo chuť. K tomu pustit si Adventureland jsem se odhodlávala několik dnů a včera jsem naprosto mrtvá padla do postele s tím, že mu teda dám pár minut šanci, než usnu. Ono na mě většina filmů působí jako hodně dobrá ukolébavka, možná také proto den co den usínám při sledování Přátel. Vzhledem k tomu, že jsem s obrovským spánkovým deficitem film shlédla až do závěrečných titulků někdy v jednu ráno, je vidět, že mě opravdu oslovil.

O Oskarový snímek se rozhodně nejedná, ba co víc, předpokládám, že se mnoha lidem ani líbit nebude. Jedná se o filmstojící někde na pomezí mezi komedií a romantikou a myslím, že ani jednoho tam není přespříliš. Hlavním hrdinou je kluk, absolvent, který měl naplánovanou cestu po Evropě, místo toho musí celé prázdniny dřít v Adventurelandu za mizivou mzdu.

Myslím, že téma filmu mi bylo blízké hned z několika ohledů. Za prvé je to herec v hlavní mužské roli, kvůli kterému jsem dokonce film pauzovala a googlila, jestli se nejedná o herce z jednoho z mých nejoblíbenějších filmů – Juno (ČSFD). A nejedná, kluci jsou si ale neskutečně podobní (i co se stylu hraní týče), což mi potvrdil i jeden z komentářů na ČSFD. Blízké mi bylo i samotné téma filmu. Hlavní hrdina je takový trochu odpadlík, nemá moc kamarádů a vlastně ani štěstí v lásce (a takových lidí znám poměrně dost ;-)). Z ležení v knížek ho ale vytáhne právě práce Adventurelandu, kde se dostane mezi „obyčejné lidi“ a to mu neskutečně prospěje. Velkou roli tedy hraje i pytlík jointů, což beru jako slabší část filmu a to, že v autě věčně jezdili zhulení nebo ožralí jsem teda rozhodně neobdivovala. Těžko se popisují další věci, které mi byly na filmu blízké bez toho, abych prozradila některou ze zásadních věcí jeho zápletky, nechám to tedy na vašem posouzení. Možná mi ještě příliš blízká nebyla vize nesmírně inteligentního kluka s cíly a plány, kterých se prakticky ze dne na den vzdá a smíří se z podprůměrnou prací za mizivou mzdu. Tak teda nemám v plánu dopadnout - i když uvidíme :-).

Co se dalších filmových tipů týče, v poslední době jsem z novějších věcí viděla ještě Kámoš k pohledání (I like you, man) (ČSFD). Taktéž nadprůměrná komedie, kde si navíc zahrál Marshall z How I met your mother a Mike Hannigan z Přátel, tedy manžel Phoebe. Dále jsem viděla Harry Potter a Princ dvojí krve (ČSFD), který se většině líbil, já byla spíše zklamaná (ale výrazně se mi nelíbil ani jeden z filmů, knížky jsou the best). No a v následujících dnech se doufám chystám na Ice Age 3 (ČSFD) :-).

Už před časem jsem jeden post na blogu věnovala svému neustálému problému s internetovými prohlížeči. Tak nějak se nedokážu s žádným sžít a i když situace není natolik kritická jako v době, kdy jsem psala předešlý příspěvek, k dokonalosti to má pořád daleko.

Google Chrome jsem postupně zavrhla a to navzdory své nehynoucí lásce k Googlu (však oni tu novější verzi která vyšla/vyjde určitě vymakají) a tak nakonec zase skončila u Opery, která mi dělá společnost několik let. V poslední době mě na ní ale iritují dvě hlavní věci. Za prvé nefunkčnost Facebooku v prohlížeči Opera - v dnešní době naprosto fatální chyba vzhledem ke zvyšujícímu se počtu uživatelů této sociální sítě. Poté, co mi Opera odmítla po několikáté odeslat opravdu dlouhý komentář, málem jsem vyskočila z kůže. Postupem času člověk vysleduje, že problémy se vlastně vyskytují jen na profilových stránkách jednotlivých lidí a tedy stačí odesílat komentáře z hlavní stránky - to ale Operu neomlouvá. Druhá věc je naprosto hloupá adresní řádka. Z Firefoxu jsem byla zvyklá, že například napíšu OMO (jeden z předmětů na FELu) a prohlížeč mi sám najde stránku předmětu v historii, dám šipku dolů a jsem tam. Co ale při zadání naprosto banálního keywordu leze z Opery, nad tím zůstává rozum stát.

No ale zpět k tématu. Delší dobu pokukuju po Firefoxu a vlastně jediným argumentem je pro mě nepoužitelný přehled panelů s fixní velikostí tabů a scrollováním vpravo a vlevo. Naštěstí jsem s radostí zjistila, že tento problém jde vyřešit a třeba někomu také ulehčí život (”návod” je vlastně jen překladem z jedné zahraniční stránky).

Abyste zamezili scrolování tabů stačí do adresní řádky Firefoxu zapsat about:config a následně si mechanicky najít nebo do vyhledávání zapsat název vlastnosti - browser.tabs.tabMinWidth. No a tu už jednoduše nastavíte na hodnotu nula, Firefox zrestartujete a tradá. Takže pápá Opero

Do Aquaparku v Čestlicích jsem se chtěla podívat už delší dobu a to hlavně proto, že jsem v žádném aquaparku doposud nebyla. Ono si tak celkově s vodou moc netykáme a příliš často se nescházíme (pokud nepočítám sprchu a vanu, kde je možnost utopení se minimální). Dlouhé plánování se nakonec vyplatilo a k návštěvě jsme se s Jirkou rozhodli v jednom z nejteplejších letních dnů, kdy hlásili až kolem 36 stupňů. Jednak proto, že trávit takový čas kdekoliv jinde než u vody je mor a pak také jsem se naplno chtěla vychutnat venkovní areál. Až takové teplo nakonec nebylo, slunko se většinou schovávalo za mraky, což ale ve výsledku bylo jedině dobře – zkrátka bylo tak akorát.

První dojem z Čestlic byl – WOW :). Čekala jsem, že to bude velké, tři vesměs oddělené haly mi ale přesto vyrazily dech. Vše je navíc propojeno plavebními kanály, tudíž jen minimálně musíte vystoupit mokrou vodou na břeh a přejít, pokud směřujete z atrakce na atrakci. A těch je tu opravdu neskutečné množství. Příliš neholduju tobogánům a přesto jsem se ani v nejmenším nenudila. Vířivek je tu dostatek a dokonce ani nebývají přeplněné, jak jsem se bála. Snad se mi nestalo, že bych přišla a někam se tam nevmáčkla a to bylo tenhle den opravdu neskutečné množství lidí. Do Čestlic jsme dorazili asi půl hodiny po otevíračce a před vchodem byla fronta až na první schody venku a trvala kolem deseti minut. Někteří měli dokonce obavy, aby bylo v areálu k hnutí, sama jsem ale byla překvapená, jak se to rozprostřelo, že to člověku ani nepřišlo.

Další plus v letních měsících jsou lehátka. Je jimi posetá celá venkovní plocha a sem-tam zbude i zelené místečko na natažení ručníku pro ty, kteří holdují spíše tomuto druhu relaxace. Lehátka jsou i uvnitř a to neskutečně polohovací, až jsem na to sama docela překvapeně koukala.

Co s atrakcí týče, byla jsem nadšená. Mořské vlny jsem už v minulosti několikrát zažila (myslím v té umělé formě na bazénu) takže žádné překvapení navíc hodně plný bazén. Nejvíc se mi tedy líbily plavební kanály a to hlavně ty v hlavní hale s tobogány, kde se v bočních uličkách nacházely různé masážní jeskyně, vše velmi stylově udělané. Architekt se zkrátka vyřádil a odvedená práce je vynikající. Zajímavý byl i točivý kruh poblíž tří vířivek. Neskutečně silný proud točil s lidmi v kruhové místnosti, což zvenku působilo jako sranda. Vylézt z něj je ale prakticky nemožné. Mě se to podařilo asi na desátý pokus s tím, že jsem sebou při nepodařeném pokusu několikrát třískla o okraj. Když si lidé pomáhali a snažili se kamarády zevnitř vytahovat ven, často je to stáhlo s sebou, což by teda u menších dětí mohlo být i nebezpečné, ale nikomu se nic nestalo :-). Dokonce je tu i jeden menší plavecký bazén pro ty, kteří si chtějí opravdu zaplavat, kde jsem se tak trochu učila správné technice plavání, což byla první věc, ve které jsem se překonala :-).

Druhá věc, kterou jsem už dopředu odmítala a nakonec taky povolila, byly tobogány. První jsem vlezla na druhou část divoké řeky, v jejíž blízkosti jsme leželi na lehátkách, takže jsem to měla očíhnuté. Co jsem četla ohlasy teď nedávno na internetu, je horní část docela dost nebezpečná a divoká, takž ještě že jsem nezačala tam. Následovala oranžová skluzavka, která je jedna z nejmenších a byla jsem ji ochotná podstoupit. Bohužel se ale dostavil nepříjemný efekt zaříznutých …. ehm při dojezdu, takže jsem si to příště rozmyslela. Nadšená jsem z toho ale byla stejně jako z té řeky. Všechno pak dokonal tobogán, který mě fascinoval těsně před tím, než jsme chtěli odcházet – jízda na nafukovacích kruzích a to zvlášť na dvojkruhu, která přijel chvíli poté, co jsme tam stáli a čekali. A bylo to – divoké ale úúúžasné. V některých zatáčkách se to fakt hodně naklánělo a vzhledem k váze dvou lidí to fičelo fakt rychle, ale celkový zážitek supr.

Vstupné do Aquaparku Čestlice rozhodně není nízké, navíc je hůře dostupný (je nutné jet autobusem za Prahu a ke klasické měsíční jízdence si ještě přikoupit 10 Kč na každý směr). Jezdí i busy zadarmo, ale asi jenom v létě a hodně málo (my chytli jediný a byl údajně zcela plný). Vstupné pak vyjde zhruba na 350 na celý den (nakonec jsme tam byli kolem 6ti hodin což zcela uteklo – i když pokud by nebyl otevřený venkovní areál a nedalo by se tam relaxovat, asi tříhodinové návštěva stačí). Každopádně doporučuju každému, kdo ještě nebyl.

UPDATE - tak jsem právě asi ve Spotify našla funkci, která vybírá pár podobných autorů :-). Tak to jdu prozkoušet

Last.fm radio jsem objevila tak trochu pozdě, tedy pár dnů předtím, než bylo oficiálně zpoplatněno a tak jsem se musela tohoto nebývalého luxusu vzdát – nápad pouštět hudební písničky v závislosti na nasbíraných statistikách z Winampu (a jiných přehrávačů) je ale vynikající a člověk snadno mohl přijít na jiné kapely podobného typu, které doposud neznal.

Spotify je projekt podobný, ovšem jen v několika málo rysech a sice v možnosti poslouchat online streamovanou hudbu a to v aktuální chvíli zcela zdarma. Spotify ale bohužel chybí jakékoliv komunitní prvky, možnost komunikace s dalšími uživateli, sledování jejich oblíbené hudby a zároveň trochu komfortnější pouštění vaší oblíbené hudby (na druhou stranu má program integrované propojení s last.fm stejně jako jakýkoliv jiný hudební přehrávač - jen bez dodatečného pluginu).

Upřímně jsem po několika málo minutách používání Spotify měla chuť ho zahodit a nikdy se k němu nevrátit, postupně mu ale přicházím na chuť. Viděla bych v něm takovou zajímavou alternativu youtube, ve větším a bez videí – čistě hudba (přirovnání možná trochu nešikovné, ale když si chci poslechnout písničku, kterou nemám na disku, použiju právě Youtube, teď tedy Spotify). Pokud si totiž chcete přes Spotify něco poslechnout, měli byste znát přesné jméno interpreta. Na druhou stranu hledání většinou narazí na několik málo podobných a dá se to tedy použít jako lehké prozkoumávání neznámých hudebních vod a hledání nového oblíbeného interpreta. Prozatím ale ve značně omezeném měřítku.

Já osobně ale Spotify používám k přehrávání mnou vybraných alb, které ať už z jakéhokoliv důvodu nemám ve své domácí sbírce o několika desítkách GB MP3. Trochu mi v něm chybí možnost řazení podle žánru a hledání podobných interpretů. Lehkou záplatou může být funkce rádio, kde lze žánry či jejich kombinaci zvolit, stejně tak i desetiletí, ze kterého má hudba pocházet. Přesto se mi prozatím nepodařilo pomocí tohoto „rádia“ narazit na něco, co by mě zaujalo a odpovídalo mé představě při zadávání vstupních parametrů vyhledávání.

Na druhou stranu se o budoucnost Spotify nebojím. Můj pohled se od masového davu běžných uživatelů tak trochu liší, mám svůj výběr hudby, který poslouchám a mám ho dostatek. Změně se nebráním, narozdíl od Last.fm mi ji ale Spotify nenabídlo dostatečně kvalitní. Na druhou stranu na Spotify najdete zdarma většinu alb, které běžně posloucháte, nemusíte je mít uložené na svém harddisku a poslouchat je můžete na kterémkoliv počítači, v práci či doma a to bez ohledu na to, jestli s sebou máte data nebo nikoliv.

Co bych ale vyzdvihla, to je propojení s mobilními telefony, konkrétně OS Android, který má pod palcem Google. O Spotify se mluví jako o „killer app“ pro tento mobilní operační systém, který by mohl porazit iTunes od Apple. Spotify bude v budoucnu pochopitelně zpoplatněné měsíčním tarifem (jako rádio na last.fm), za ten ale budete moct poslouchat i na svém mobilním telefonu a dokonce údajně bude možné poslouchat vybrané skladby v offline módu, což zní opravdu lákavě. A to vše navíc zcela legálně!

(PS: V ČR není služba nabízena a asi ještě dlouhou dobu nebude. Samozřejmě že existuje způsob, jak to obejít (dokud na to nepřijdou). Pokud nemáte nápad, zkuste se zeptat strejčka Googla.)

Nemám ráda ten styl hudby a nechci z blogu dělat sbírku youtube videí, ale nemohla jsem si pomoct. Díky @radimklaska

Do Berlína jsem vyrazila s tak trochu smíšenými pocity. Ty mělo na svědomí hned několik faktorů. Za prvé brzké vstávání v pět hodin, kdy se mi zvonícímu budíku snad ani nechtělo věřit. Dopředu mě děsila mapka dopravy, která je tak stokrát složitější než naše pražská a pak také obavy z toho, co všechno stihneme či nestihneme a také z ubytování, k jehož rezervaci jsem poprvé použila server Booking.com. Těžko dopředu odhadovat jak to půjde., vytipovali jsme si několik památek a nakonec jsme se s Jirkou v metru již zpět v Praze shodli na tom, že se do Berlína stěhujeme :D. Už z toho je patrné, že se nám povedlo všechny mýty zbořit.

Mýtus č.1 – S ČD budou jenom problémy

První zkouškou byla cesta, k níž jsme využili červnovou akci Českých Drah, kde dávali na každý víkend 50 lístků za sníženou cenu. Zpáteční pak vyšla na zhruba 500, což je pomalu menší cena, než já platím za cestu z Moravy do Prahy. Zahrnuty byly i místenky, s nimiž ale byly na zpáteční cestě trochu problémy. Naše sedadla se ve vagónu toho čísla vůbec nevyskytovala, volná místa s rezervacemi do Prahy jsme ale našli o vagón dále, již ale notně nabroušení a nervózní, stejně jako několik dalších čechů. Ani v tomto vagóně ale nebylo vše OK a tak například naše rezervace na místa 15 a 16 byly obzvláště zajímavé v tom, že sedadlo jednoho ze dvou čísel se ve vlaku ani nevyskytovalo. Nakonec jsme si ale nějak sedli a cestu přežili. Tento mýtus tedy byl zlomen tak na polovic. Asi čtyřhodinová cesta se sice dala, ČD nám ale hlavu zamotat dokázaly a to navzdory tomu, že nám pár dní předem na infolince tvrdili, že máme určitě i ve vlaku zpět rezervaci na stejná čísla.

Mýtus č.2 – Booking.com je nespolehlivé a hotel za 700 Kč nemůže být OK

První kroky v Berlíně vedly na ubytování. Vybírali jsme mezi dvěma hotely, tento nakonec byl levnější, asi 22 minut od nádraží s jedním přestupem a hlavně na metru. Odtud se sice muselo ještě kousek pěšky, celkově ale ne moc daleko. Na recepci mluvili anglicky, hotel to byl poměrně velký a pokoje opravdu v pohodě. Na Berlín a 350 na noc na jednoho jsem byla naprosto spokojená. Pokoj větší než na koleji a sprchy a záchodky také daleko kvalitnější.

Mýtus č.3 – Berlínská doprava je komplikovaná

Když jsem po příjezdu koukala na značně chudou mapku našeho metra přímo ve vagónu, chtělo se mi docela smát. V berlíně je to neuvěřitelná propletenice, kupodivu se v ní ale bez problému orientuje. Slovo „metro“ je tu ale trochu nepřesné, neboť máme co dočinění s S-Bahn a U-Bahn. S-Bahn by měla být obdoba našich S-ek provozovanýma českýma dráhama, tedy jakási nadzemní varianta, zatímco U-Bahn klasické metro, které má pod palcem BVG. Ve skutečnosti U-Bahn snad jezdí víc nad zemí než S-Bahn. Rozdíl je i v charakteru vagónů a ty S-kové jsou docela užší a méně modernější.

Jízdenka na dva dny se dá nejlevněji sehnat za 12 éček, my zvolili 48hodinovou variantu Berlin Welcome Card, což vyjde asi na 16,50, zato ale máte zahrnuté slevy na vstupy, ve výsledku se nám to vyplatilo. Navíéc člověk dostal pěknou knížečku s mapou metra a popisem nejdůležitějších památek. Na mapách se člověk orientuje podle barev, což bylo místy trochu matoucí, ono to ale při takovém množství linek jinak udělat nejde. Městem vede jedna hlavní okružní linka, přestupní stanice jsou klidně i dvě za sebou a celkově je doprava daleko příjemnější a přehlednější než v Praze a to navzdory takto husté síti. Ztratit jsme se opravdu netratili, maximálně jsme nasedli na vlak špatným směrem, abychom na další zastávce znovu vystoupili a celou situaci napravili. Intervaly jsou i o víkendu maximálně 10 minut, takže ještě že tak.

Mýtus č.4 – Památky nestihneme obejít

Do Berlína jsme dojeli v poledne v sobotu a v neděli kolem páté hodiny již měli odjíždět. Někdo by si tedy myslel, že se to stihnout prostě nedá – a ono právě naopak. Už od začátku jsme se shodli, že žádný hon na památky pořádat nebudeme. Vzali jsme to tedy odpočinkovým tempem a po několika hlavních místech, které jsme prostě chtěli vidět. Ve výsledku nám zbyl dostatek času i na povalování se a odpočívání, což k dovolené prostě patří. Takže spokojenost i po této stránce.

Mýtus č. 5 – Berlín nenabízí žádné zajímavé památky

Berlín je na památky možná trochu chudší, než Paříž,Londýn ap. Cestovní ruch je zde přesto velmi rušný a nedivím se. My se jako první vydali na Televizní věž (Fernsehturm), což je obrovská věž, kterou je vidět snad z každého místa města a výhled opravdu stojí za to. Nechybí ani plánky, které vám při obcházení kopule a pohledu na Berlín opravdu z 360 stupňů na zjednodušených fotkách ukauje, co vlastně vidíte, což beru jako velké plus. My byli na věži jako na jedné z prvních památek, Berlín jsme tedy ještě pořádně neznali.

Nevýhodou je čekací doba. Po zakoupení lítku čekáte, kdy se vaše číslo objeví na obrazovce a to je většinou mezi hodinou a dvěma hodinami. Vzhledem k tomu, že je blízko Alexander Platz a další zajímavá místa, není co řešit. Vypočítáte si, kdy asi přijdete na řadu a prostě se na věž vrátíte. Na vyhlídkové věži jsme navštívili i restauraci o patro výše, kde se za nepěkné ceny ale můžete do sytosti povozit na otočném pásu, a tak během posezení dostanete výhled na celý Berlín a to dokonce několikrát. Dokola se točí všechny stoly a i když jsem toho měla asi za hodinu plné zuby, zážitek opravdu pěkný.

Dále jsme zamířili k Bernauer Strasse, kde je jeden z památníků Berlínské zdi. Jedná se vlastně o místo, kde zeď přetnula obytný prostor napůl a rozdělila celou řadu rodin a kamarádů. I když byla na památník vypsaná velká soutěž, jedná se vlastně pouze o několik bloků s fotkama a krátkým textem. I když pravda, velmi povedenýma fotkama. O kousek dále je několik pozůstatků zdi, které jsou například dvojité a tak pokud přelezete jednu, stihnout vás nejspíše zastřelit, než zvládnete tu druhou.

Zbytek dne jsme strávili u Reichstagu, což je monumentální budova obdivuhodných rozměrů.Před ním je zcela rovná odpočinková plocha, kde se povalují desítky turistů ale i domácích. Opravdu nádherné odpočinkové místo, které jsme si doslova zamilovali a v neděli se tam s obědem pěkně vrátili.

Pro mě osobně ale nejlepší byla Braniborská brána (Brandenburger Tor). Je doslova obrovská a rozhodně větší, než jsem očekávala. U ní jsme si počkali i trochu na setmění, je totiž v nočních hodinách velmi pěkně osvětlená.

Další den patřil nejznámějšímu přechodu na Checkpoint Charlie a zdejšímu muzeu. Měli jsme namířeno na začátek otevírací doby a ještě že tak. Za hodinu se muzeum neskutečně naplnilo řvoucími lidmi, které to ani z části nezajímalo a zážitek byl o to menší. Jako celek je ale muzeum zajímavé a to především ta část, která popisuje různé způsoby, jak lidé utíkali přes Berlínskou zeď. Vyskakování z oken asi nikoho nepřekvapí, stavěly se ale i tunely, ponorky, letadla, převáželo se v kufrech či v autech, kde se lidé schovali pod motory. Otřesná představa a nic pro klaustrofobiky.

Kromě moderního Postdamer Platzu jsme následující den zamířili ještě k památníku židovských obětí (Denkmal für die ermordeten Juden Europas), což je plácek plný obrovských kvádrů, z nichž je v některých místech i slušné bludiště, neboť kvádry končí nad vaší hlavou.

Závěr

Celkově se mi Berlín velmi líbil. Je to město moderní, které trochu trpí špatně uklizenými a udržovanými okraji (bordel na zastávkách, kde lidi hází odpadky na zem). V porovnání s Prahou ale překvapí nižším počtem bezdomovců, žebrajících lidí a zevlů na nádraží, které je v Berlíně mimochodem velmi pěkně vyřešené (v několika patrech nad sebou jezdí jak S-Bahn tak i vlaky a to včetně supermoderních ICE). Vedle toho jsou tu desítky obchodů s občerstvením, oblečením ap.

Co mě také překvapilo je neskutečně rozmožená cyklistika. Na kolech z domácích jezdí neskutečné množství lidí a je to pochopitelné vzhledem ke kvalitním stezkám, jimiž je město protkáno. Možná něco, z čeho by se Praha mohla také inspirovat.

Hodně se zpožděním, ale přeci, jsem se rozhodla napsat článek o Pražské muzejní noci – pro ty, kteří se této akce stejně jako já letos účastnili poprvé nebo pro ty, kteří o ní slyšeli jen nadšené komentáře o ostatních, což byl vlastně jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodla nenechat si tuto akci ujít navzdory tomu, že jsem kvůli ní musela speciální do Prahy.

Co to je?

Sluší se začít tím, co to vlastně Muzejní noc je. Jedná se o akci s několikaletou tradicí, která se pořádá nejen v Praze, ale i dalších městech (já osobně vím o Brně, ale podle webu jich bylo mnohem a mnohem více). Vzhledem k množství muzeí v Praze mi ale právě tato přijde asi nejatraktivnější. A taky že ano, během putování večerní Prahou nebylo problém narazit na celou řadu turistů, třeba i slováků, kteří do naší metropole přijeli vlastně jen kvůli tomuto. A je to pochopitelné – na vstupech člověk ušetří stovky korun a ještě navíc uvidí i to, k čemu by se normálně třeba nedostal.

Já se na muzejní noc vypravila s Jirkou, plány byly velké, realita o něco slabší a tak jsme během noci náš seznam „must see“ poměrně radikálně vyškrtávali. Začínalo se tuším v sedm hodin, přičemž už 7:20 se na Pražském hradě stály obrovské fronty na všechny Galerie. My se byli podívat na Vladislavský sál, Sněmovnu a poté jsme si asi 20 minut vystáli frontu na hojně propagovanou výstavu o historii Pražského hradu. Zpracovaná byla úžasně, kdybych si za ni zaplatila 150 Kč, byla bych asi trochu zklamaná. Pro historiky asi jasná věc, pro mě spíše průměrný zážitek.

Bezkonkurenčně nejlepší Národní divadlo

Následovala cesta z Pražského hradu směr Malostranská, kde jsme se trochu zamotali, nakonec mě ale už pomalu vypovídající nohy dovedly na Malostranské náměstí. Tady jsme měli dvě možnosti – risknout frontu u Karlova mostu a nebo Národní divadlo. Přijela tramvaj, kde se dalo aspoň na chvíli ulevit nohám a tedy zvítězilo Národní divadlo a to je jedině dobře!

Po příjezdu na místo jsem toho ale okamžitě litovala. Fronta stála před divadlem až kolem hlavního divadla daleko dozadu a vypadala hrůzostrašně. Než jsme to definitivně vzdali, vzala jsem do ruky hodinky a sledovala, jak rychle se asi hýbeme. Ve výsledku jsme z fronty do Národního divadla vlezli asi po 30 minutách a ještě si pár minut postáli na schodech, než se uvolnila místa po předešlé skupině.

A dojem z Národního divala? ÚŽASNÉ. Samozřejmě že jsem neviděla většinu expozic pražských muzeí, rozhodně se ale jednalo o jedno z nejlépe připravených míst na muzejní zábavu pro davy lidí. Lidé v kostýmech, s dobovými průpovídkami, neunudili teorií, ukázali nejzajímavější místa, což mě doslova nadchlo. Potěšil mě i jeden ze základních kamenů, který pochází z Helfštýna, tedy místa kde bydlím. Celkově jednička s hvězdičkou.

Poslední volba padla na Maiselovu synagogu. Už bylo poměrně pozdě, únava se stupňovala a před synagogou byla fronta končící až někdě na Staroměstském náměstí a to navzdory tomu, že se synagoga otevírala až 22.30 a my přišli 22.35. V praxi se opět čekalo okolo 30 minut, což se dalo vydržet. Expozice pěkná, občas se tam pár průvodců rozpovídalo, což bylo na celku asi nejzajímavější. Důvod, proč mě to do synagogy táhl samozřejmě souvisel s mou „zálibou“ v problematice židovství a holokaustu a něco málo jsem se na informačních tabulích i dozvěděla. V 11 večer padla, ve 12 padnout vysíleně do postele a spát.

Speciální autobusové linky

Jen něco málo ještě zmíním o autobusových linkách, kterých po Praze kvůli muzejní noci jezdi neskutečná kvanta. Letos bylo snad 7 linek objíždějící Prahu po různých trasách a to s intervaly maximálně kolem 10 minut. My jeho služby využili akorát po cestě na Pražský hrad – nebylo to moc plné, ale řidič si očividně před dlouhou pracovní nocí do žil pumpoval adrenalin, vyhodil nás místo u Pražského hradu o kus dál, což mě docela nakrklo. Ale jinak nemůžu říct, že by linky byly nějak extrémně přecpané a nepoužitelné – ba co víc, jsou zadarmo. Co dodat, příští rok zase.

Než jsem téměř před rokem nastoupila na ČVUT FEL, přečetla jsem toho na internetu hodně. Výška je velký krok do neznáma a já jsem zkrátka chtěla být připravená v mnoha ohledech. Jednou z nich byl i výběr vhodného ubytování. V tomto ohledu jsem využila zkušeností kamarádů ze starších ročníků, ani jejich informace ale nebyly kompletní a tak jsem vzhledem k chuti něco se dozvědět o svém vybraném favoritovi dokonce kontaktovala někoho přímo z koleje, kam jsem se chystala ubytovat (sice blog nečte, ale stejně dodatečně dík, Smejky). A právě v té době tuším, že by mi podobný článek na internetu pomohl, vzhledem k tomu jak matoucí jsou domovské stránky SUZu. Vezmu to tedy pěkně popořadě. Jen upozorňuji, že názory budou nejspíše silně subjektivní :-). Aby se někdo neoháněl v komentářích.

Sinkuleho kolej

Začnu logicky se svou domovinou. Na Sinkulce jsem strávila rok a rozhodně bych neměnila – minimálně v prváku. Škola pět minut a metro ještě blíže je prostě luxus, který si bydlíce na vesnici nemohu vynachválit (rozuměj obchody jsou daleko, do města půl hodiny). Kolej je poměrně uklizená, chybí buňky. Některé sprchy jsou nic moc, dá se ale vybrat. Kuchyňka ujde, je tu i lednička, mikrovlnka (na konci roku fungovaly asi dvě z pěti) a relativně nová trouba.

Výhody/nevýhody
+ poloha, poloha, poloha, poloha !! :), v prvním semestru dost časté kolejní párty zdarma
- hodně lidí ze starších ročníků, celá řada párečků (partneráky)

Strahov

Hlavní domovina většiny ČVUŤáků a místo, kde to žije. Být kluk a jít do Prahy s větší partou lidí, nestěhuju se nikam jinam, než právě na Strahov. Četla jsem o něm hrůzostrašné články na internetu, ve skutečnosti mi to ale z fotek kamarádů ani z osobní návštěvy tak hrozné nepřišlo, na právě naopak. Hospody pod okny, rozumné ceny a celá řada studentských akcí, jsou prostě jasnou výhodou. Navíc je plusem i relativně nízká cena.

Výhody/nevýhody
+ obrovské společenské centrum, plno hospůdek, jedna z nejlepších menz, mnoho kamarádů a spolužáků
- ranní cesta přecpaným busem, cca 15 minut do Dejvic i na Karlák, můžete mít smůlu na hnusnější pokoj, nové bloky vesměs pouze pro cizince

Bubeneč

Bubeneč je jedna z levnějších kolejí v Dejvicích. Není tak blízko jako Sinkuleho (která je pro FELáky asi nejblíže ze všech), na druhou stranu máte kousek Billu. Líbilo se mi jejich hřiště (ale nevím jak moc se dá využívat). Koleje mi přišly obyvatelné, horší je to s kuchyňkami a koupelnami, kde bych se už asi tolik necítila. Navíc jsem od více lidí nezávazně slyšela, že je tam hodně vietnamců a podobných individuí okupující kuchyňky. Občas jsou jich údajně plné patra a bydlet na nich s nimi bych nechtěla. (za fotku dik Tomovi

Výhody/nevýhody
+ poloha, billa i menza je blízko, metro také, levné
- horší zařízení, budova na mě působila odstrašujícím způsobem, chudí cizinci

Masarykova a Dejvická kolej

Další dvě koleje prakticky na stejné ulici se Sinkuleho. Oproti ní ale nabízí ještě vyšší ceny, což je pro většinu studentů neúnosné. V případě Dejvické koleje rozdíl dělá pár stovek, ubytování na Masarykově koleji ale už na měsíc vyjde kolem 4000 Kč, což není málo. Také proto tam bydlí především studentu Erasmu, pro které je i přesto ubytování za 4000 budget. Kolej ale vypadá nádherně, pokoje jsou jako hotel, obě koleje mají buňky. Masarykova pak dokonce přímo v budově má myslím minimálně dvě hospody (možná tři).

Výhody/nevýhody
+ luxusnější ubytování, velmi blízko škole i metru, blízká menza
- vyšší cena

Podolí

Snad jediné Podolí (a vlastně ještě Dejvická) je kolej, o kterých nemám žádné informace a na kterých jsem ani nebyla. Vím jen asi o dvou spolužácích, kteří tam bydleli (jeden se na Podolí přestěhoval potom, co se mu nelíbilo na Strahově) z čehož předpokládám, že je to tam v lepším stavu (pokud se dostanete na rekonstruovanou budovu tak určitě. Mě by se ale nelíbilo příliš dlouhé dojíždění.

Prozatím mám na svém kontě pouze dva notebooky a teď čerstvě i zkušenosti se dvěma servisy. Můj předešlý počítač, pěkně starý Acer, byl v servisu hned čtyřikrát, což ve mě zanechalo poměrně silné vzpomínky, zvlášť, když mi tam počtvrté páni opraváři řekli, že jsem si sama přeprogramovala BIOS, tak ať si z nich nestřílím a příště jim to tam už nenosím. Řekla bych trochu přehnané představy o schopnostech 17ti leté holky, ale budiž, asi na to jsou v Ostravě zvyklí. Ostatně o servisu Aceru jen to nejhorší – kratší dobu než 30 dnů snad neznají a slovíčko ochota nebo milé vystupování jim také dohromady nic moc neříká.

Až do tohoto týdne jsem si tedy mohla myslet, že je to tak ve všech servisech notebooků, ten od Toshiby mě ale mile překvapil. Ostatně po zkušenostech s Acerem jsem při výběru brala hodně zřetel na zkušenosti se servisy a musím říct, že se to vyplatilo. První volbou samozřejmě byl DELL, na ten ale nebyly peníze.

Oficiální servis Toshiby zajišťuje v Praze firma CSF a sídlí takřka na konci světa (což je pro mě jakékoliv místo, kde musím z metra přestupovat na autobus :)). Tam jsem plánovala jet už déle než měsíc, co jsem na adaptéru zaznamenala problémy s nabíjením a tedy zlomený kabel. Tak trochu jsem se obávala, aby mi to vůbec jako záruční reklamaci vzali, obavy se ale ukázaly jako liché.

Již po telefonu zněli zaměstnanci firmy velmi přívětivě, v reklamaci adaptéru neviděli problém a dokonce nelpěli ani na papírovém záručním listě, který jsem nemohla za žádnou cenu najít. Stačila jim registrace na webu Toshiby, což šlo provést dodatečně přes internet. Samotná procedura přímo v servisu byla velmi krátká. Paní si opsala licenční číslo, přinesla svůj adaptér, odpojila napájecí kabel a zeptala se mě, zda notebook svítí. Můj adaptér vlastně ani neodzkoušela, nezkontrolovala nic – bylo jí úplně jedno, jestli jsem s ním špatně zacházela nebo jestli fungoval, ale já do něj třeba jen špatně zasunula kabel. Prostě si ho vzala, vyplnila papír s tím, že do dvou dnů si mohu vyzvednout nový. Tomu říkám skvělé jednání se zákazníky!

Jenom takovou perličkou, která mě docela rozesmála, je fakt, že jsme se v servisu sešli celkově čtyři lidé a všichni s naprosto identickými notebooky. Je vidět, že před rokem a půl byly opravdu populární. A já zároveň věřím, že se na konec světa nebudu muset brzo vypravit s Toshibenkou znovu a to s vážnější diagnózou.

Ještě na starém blogu jsem se rozplývala nad filmem Trasformers, který mě i vzhledem k nulovým očekáváním bavil. Obvykle totiž akčním filmům neholduju, na Transformers se mi ovšem líbilo, že kromě akce autoři nasáli trochu z každého žánru a ve výsledku to kupodivu nevypadalo špatně. Divák se dočkal jak očekávané akce, tak i trochy té romantiky a místy se sálem kina ozval ohlušující smích většiny návštěvníků.

Návštěva druhého dílu tedy byla tak nějak logická. Dokonce jsem stihla předpremiéru – ne proto, že bych se nemohla dočkat, ale jednoduše proto, že jsem zrovna měla čas. Tentokráte jsem šla se smíšenými pocity – jednička byla dobrá. Prvotní recenze na csfd nebo imdb ale naznačovaly tomu, že dvojka se ani zdaleka tolik nepodařila a bohužel s nimi musím souhlasit. Své důvody se pokusím shrnout v několika následujících bodech:

1. Nemám ráda, když je film příliš aktuální, což Transformers 2 bohužel je. Svědčí to jen o tom, že si autoři nedělají ambice na to, aby se diváci k filmu například po roce dvou vraceli. Pokud byste to totiž udělali, nejspíše by vám unikla celá řada vtipů, které se týkaly například prasečí chřipky nebo prezidenta Obamy.

2. Souboje se nepovedly tak dobře jako v jedničce. Tvůrci se nechali unést, zaměřili se na detaily a tak sice vidíme, jak do sebe mechanické částečky robota dokonale zapadají, už nám ale vzhledem k přizoomované kameře naprosto uniká celkový kontext. A takových momentů tam bylo hned několik

3. Transformers měli po prvním díle nezvyklý úspěch u dětí například figurky jdou v hračkářství na dračku. A u dvojky jich bylo plné kino a připraveno pro ně bylo hned několik vtipů, kdy jste v kině neslyšeli se smát nikoho, než tyto špunty.

4. S tím souvisí i druhá část a sice, že onu multižánrovost tentokráte dohnali autoři do naprosté šílenosti a z filmu je velmi dobře znát, že se prostě snaží zalíbit všem. Ať už jsou to vtípky pro děti, kterým se lidé, kteří přesáhli hranici patnáct let prostě nezasmějí, tak i občasné komediální situace, které zabředávají do pubertálního humoru. A to ani nemluvím o častých sexistických narážkách, které by snad ani ty malé děti slyšet nemusely. Ani romantická zápletka se mi tentokrát příliš nelíbila a slečna tam za ruku hlavního protagonisty běhala tak akorát proto, aby mohla mužská část publika obdivovat její vnady :-). A vo tom to je.

5. Souhlasím s názory na ČSFD, že by bylo možné film alespoň o dobrých 20 minut zkrátit, zejména jedna z posledních bitev byla místy stále to samé dokola.

6. No a na závěr mě dorazil konec. Dlouho jste se nudili a dívali na nezajímavý souboj a když konečně došlo k oživnutí hlavního robota, na obrazovce udělal bum bác a během jedné, dvou minut byl hotov. Upřímně jsem ještě pět minut potom čekala, kdy někdo z nich ožije a dočkáme se zaslouženého souboje, který bude pomyslnou třešničkou, kterou by měl každý film mít.

Ačkoliv je seznam výhrad poměrně dlouhý, film se mi veskrze líbil, i když daleko méně než jednička. Hodnocení 76%, které si aktuálně drží na ČSFD bych asi ještě trochu srazila dolů, nad průměrem se ale film rozhodně udrží. A to nejen díky té nabušené písničce od Linkin Park na závěr.