Technologická vyspělost lidstva dosáhla téměř svého vrcholu a s lidmi je možné manipulovat takovým způsobem, jako to dříve možné nebylo. V porovnání s novými zbraněmi je terorismus naprostou prkotinou. A přesto se za vším tím tajemnem schovává nějaká vyšší síla, kterou se pokouší odhalit spolek říkající si The Pattern. Spadá pod FBI, pod palcem ho má charismatický muž tmavé pleti a její ostatní členové jsou obestřeni celou řadou tajemství. Diváci se pravidelně setkávají s trojicí hlavních představitelů – agentkou Dunham, vědcem Bishopem a jeho synem (kdo viděl Dawsnův svět, bude stejně jako já nadšený ze skvěle vypadajícího dospělého Paceyho :-)). Všichni tři jsou do kolotoče zataženi tak trochu náhodou a to vše v pilotním díle, který mě osobně docela nadchnul a nebýt toho pro mě neočekávaného konce, asi bych Fringe bývala odložila jako většinu jiných seriálů, které jsem v poslední době testovala.

Pouhé tři díly mi stačily na to, abych u Fringe našla celou řadu společných rysů s oblíbenějším seriálem Lost (Ztraceni), za kterým, světe div se, také stojí postava J.J.Abramse. V prvé řadě jsou tu i na dnešní moderní dobu zapletené naprosto neskutečné případy, nad kterými zůstává rozum stát. Navíc se nás autoři snaží stále tak nějak držet v pozadí. Sem tam utrousí zmínku, která spíše než by něco vysvětlila, zamotá hlavu. A tak se s chutí vrhnete na další díl, který by vám měl vše objasnit, ale ten je již věnovaný zase trochu něčemu jinému. Opravdové informace tedy vyplývají na povrch opravdu ale opravdu pomalu. A to samé platí pro Lost. Upřímně tedy doufám, že se autoři Fringe neodhodlají k tempu tolik pozvolnému, jako je tomu u Ztracených, které jsem už místy kvůli naprosto zbytečným dílům sloužícím jako výplň chtěla přestat sledovat.

Fringe má jenom jednu sérii, tedy prozatím. Co jsem na jednom tuzemském fanouškovském webu zahlédla odpočítávání, prvotních 22 dílů by mělo být rozšířeno zhruba za tři měsíce. Uvidím, co budu říkat po shlédnutí dosud vydaných epizod…

V průběhu studia se každou chvíli najde něco, nad čím zůstává rozum stát, něco, co se stane vděčným tématem k diskuzi všech studentů. Na FELu k evergreenům patří občas nefungující wifi a nebo zásuvky, což samozřejmě nakrkne každého. Pomyslnou první cenu by ale tento semestr rozhodně musel dostat předmět Programování v jazyku java. Protože takový bordel – to je pardon trochu moc i na mě.

Narozdíl od Algoritmizace si nás v Y36PJV všechny vzal pod palec Balík, držící si status jednoho z nejlepších přednášejících, se kterými jsem se měla čest seznámit. Jeho výklad programování je vtipný a řekla bych i docela praktický, i když k slajdům k tomuto předmětu bych výhrady rozhodně měla – jejich informační hodnota totiž místy konverguje k nule.

To je ale téměř nulový problém ve srovnání se způsobem kvalifikace, který byl od počátku zvolen dosti nešikovně. Nápad to byl dobrý – budou se psát minitesty zahrnující vždy malou část učiva, body se sečtou a na závěr jeden zkouškový test. Mě osobně systém testů vyhovoval, o jeho informačním přínosu bych ale také pochybovala. Většina otázek byla silně tipovacích a test se nedal rozumně napsat bez toho, abyste si ho předem opakovaně neudělali a některé odpovědi se nenaučili nazpaměť. Místy se to totiž rovnalo odhadování chování překladače, což za příliš praktické nepovažuju. Některé otázky ale měly něco do sebe, bylo jich ale docela málo.

Ani to ale není prakticky žádný problém v porovnání s tím, jak byly testy organizovány. Již při psaní prvního se objevovaly velké problémy, prakticky nikdo nedokázal test dokončit a Balík na přednášce ještě s úsměvem vtipkoval, že správce serveru je v Thajsku a proto je systém tak nestabilní. Jak časem vyplynulo na povrch, celý systém pro spouštění testů, který byl určený pro 400 žáků běžel na obyčejném osobním počítači a napsaný byl takovým způsobem, že nedokázal utáhnout najednou připojených více než 20 lidí, zpravidla pak padal ještě při menším množství.

Semestr plynul dál a už i náš cvičící na testy zcela rezignoval. Příkaz shora ale přišel s tím, že se o to máme pokusit, tak jsme jako cvičené opičky naběhnuli do systému a po deseti minutách vše skončilo dosti úsměvnou statistikou, kterou si cvičící zapsal na papír – zhruba polovina se nedostala dále než na první otázku, několika lidem se test 15 minut generoval, jiní se třeba ani nepřihlásili. A na tom jako máme fungovat?! Naštvání gradovalo na všech stranách - jak mezi studenty, tak i cvičícími.

Odesílání odpovědí ze zkouškového testu Y36PJV

Až když bylo definitivně jasné, že by se na cvičeních testy napsat nestihly, došlo se k názoru, že se varianty vytisknou a napíší 13.týden jako jeden velký test pokrývající celou látku. To by ale nebyl náš cvičící (jmenovat raději nebudu), aby přišel týden předtím s tím, že o testu nic neví a když jsem mu řekla o co jde, pořád se tvářil tak nějak všelijak s tím, že to chce psát až 14. týden a tak dále. Dle očekávání 13. Týden přišel bez testů. Provedli jsme další pokus napsat si test online, ale všem bylo jasné jak skončí. A jak se to nakonec vyřešilo? Na projektoru vepředu nám cvičící promítal jednu otázku po druhé. Pro upřesnění dělal to na notebooku studenta a byl přihlášen na jeho konto, protože jemu samotnému to nešlo. Otázky které se nevešly na projektor předčítal, nebo řekl ať si je nějakým způsobem sdělíme dozadu. Každou otázku printscreenem vyfotil a uložil na disk studenta, aby je měl nějak uschované. Během toho samozřejmě nedával pozor a tak byla v učebně čilá diskuze o výsledcích, které prokolovaly snad celou místnost. Jak taky jinak když lidé v zadních řadách většinou z projektoru ani nic nepřečetli. Zajímavý byl i způsob zapisování výsledků – buď na papír nebo do mailu a poslat mu to. Nebyl tedy problém otevřít si přímo vyřešené otázky z STM wikipedie a teoretické otázky prostě vygooglit. Já osobně na dvě teoretické otázky do mailu odpovídala metodou copy-paste, ani upravovat to nemělo smysl.

Zkouškový test z Y36PJV

Co dodat? Organizace předmětu Y36PJV (Programování v jazyku java) se v letošním roce dalo označit tak akorát slovíčkem FAIL, případně EPIC FAIL (přesnou stupnici zná asi spíš jen Ondra). Každopádně takhle se asi seriózní vysokoškolské testy nepíšou. Na druhou stranu jsme na tom jenom získali co se výsledných známek týče a není se co divit, když další týden přinesl výsledky údajně se lišící tak maximálně o jeden bod. Náhoda?

Třetím dnem zkouškového letního semestru jsem zakončila studium prvního ročníku na FELu. Vzhledem k tomu, že jsem měla ze školy poměrně velké obavy a to jak před nástupem, tak i v průběhu, nemůžu si odpustit zevrubný rozbor toho, jak to primárně v druhém semestru probíhalo. Vzhledem k tomu, že to chci vzít z několika úhlů a nehodlám psát jeden mega článek, trochu to rozdělím. Aspoň trochu naplním tu několikaměsíční pauzu co se příspěvků zde týče.

Dneska bych se ráda věnovala škole tak trochu neformálně a rozebrala moje subjektivní pocity, které mě vedou k tomu, že mě snad poprvé v životě baví chodit do školy, baví se učit, dělám to ráda a mnohdy i na úkor jiných věcí (práce ap.). Zkrátka a dobře, když jsem na FEL šla, tak trochu jsem doufala, že mě konečně donutí dělat to, co bych ráda dělala v budoucnu a v prvním roce se to FELíčku myslím i docela povedlo.

Zábavné – ano či ne?
Popravdě jsem s nikým dalším příliš neřešila, nakolik je studium na FELu baví a vím jen o jednom člověku, kterého škola nebaví, nejspíše také proto, že celou řadu věcí zde probíranou už dávno zná. Mě ale první rok donutil naučit se CSS, XHTML a další webové technologie, naučil mě aspoň trochu programovat v Javě, aby mi následně omlátil o hlavu to, že takto se to opravdu nedělá (k tomuto názoru jsem došla především při studiu Design Patternů na zkoušku z Objektového modelování). Ano, bez pár předmětů bych se obešla. Právo se ale nakonec ukázalo jako docela slušná show (pokud člověk chodil na přednášky) a zkouška nebyla tak strašná. Struktura a architektura počítačů mě aspoň donutila trochu nahlédnout do toho, jak to „tam uvnitř“ funguje, i když mě z toho občas šla hlava kolem. Samozřejmě že mám výhrady k jednotlivým předmětům, jako celek ale poměrně zajímavé a zábavné – žádné balasty teorie jako na matfyzu a to je přesně to, co jsem chtěla (a ne, prosím, neobhajujte matfyz v komentářích, já vám tu školu přeju :D).

Skvělí lidé
Hodně velký podíl na tom, že se mi na škole tak líbí, mají i všichni ti lidé okolo. Za rok jsme dokázali vytvořit FEL Twitter network, kde minimálně poslední sraz byl hodně povedený. Holek je sice málo, všechny jsou ale normální a v pohodě, kluci komunikativní a přátelští. V tomhle ohledu se mé představy naštěstí nevyplnily. Před příchodem na FEL jsem se trochu bála bandy introvertů s mastnýma vlasama, prestižkama a oblékacím nevkusem. Až na pár výjimek myslím naprostý opak :-). Takže holky, nebojte se FELu :).

Anonymita
Prvák je prostě problém. Na školu přijdou stovky lidí a tak se často říká, že je to všechno tak trochu anonymní. V tomto případě až tak posuzovat nemůžu, protože holky si každý zapamatuje snáze ;-), i tak si nemyslím, že si vás lidi nepamatují. Já taky na zkouškách i cvičeních potkávala podobné lidi a pokud někdo není vyloženě zakřiklý, pamatují si ho i cvičící (a to nemusí jít ani o takový extrém, jako je Inza viď? :).

Těžké tak akorát
Další obava z FELu se týkala obtížnosti studia. Nemůžu říct, že by šlo o školu lehkou (ani omylem) a hodinově rozhodně zabírá několikanásobek obtížnosti některých humanitních škol, kde prostě nevedou cvičení, jen nepovinné přednášky a tak makají prakticky jen o zkouškovém, což my teda také. Dohnat se to na FELu dá i pokud někdo neumí prakticky vůbec programovat (jako já). Sice jsem místy v semestru dřela a nervy tekly nejen mě, myslím si, že jsem se za ten rok docela solidně posunula :-). Pro někoho je semestr nicnedělání, dá se při tom stíhat práce, mě osobně ale škola ukrajovala dost času. Ale to je také do značné míry dané tím, že jsem pořád ve znalostech oproti celé řadě kolegů pozadu.

Jediné, co mě docela mrzí, i když věřím, že to na jiných školách není jiné, je fakt, že výsledná známka v mnoha případech závisí na cvičícím, případně na štěstí na zkoušejícího u zkoušky. Někde se rozdávají body ve velkém, jiní jsou skrblíci. Někde jsou testy těžké, jinde zase jednodušší. Někteří cvičící si na semestrálky přidupnou, jiným je to docela jedno. Na druhou stranu vybrat si dobře není tak snadné. Já tomu letos věnovala dostatek úsilí a rozvrh sestavovala mezi prvními a stejně jsem se minimálně v polovině případů spletla. I když snad žádný nebyl vyloženě příšerný, právě polovinu z nich bych si už znovu určitě nezapsala.

A celé by to tak nedopadlo bez…
Patičku věnuju všem, bez kterých bych asi ten první rok na FELu nedokončila tak hladce. Pořadí to nemá, jen aby se někdo neurazil :-). Taaakže dík Jirkovi za jeho java debugger, bez něhož by v mojí semestrálce (kde jsem si toho asi vymyslela zbytečně moc) ještě jedna nebo dvě funkce možná ani nefungovaly. Augimu za úvodu do hradlíček a dalších podobných hnusů - no myslím, že jsem se ho naotravovala dost – a bude to pokračovat. Péťovi za úvod do bublinek atd, Tutovi za algebru a .. a… a.. třeba jsem na nikoho zásadního nezapomněla :-). No a všem taky díky za psychickou podporu ;-). Já už se budu jenom těšit na další prospěchové stipendium, tentokrát možná ještě tučnější než v prvním semestru :).

Zhruba před týdnem se mě s Jirkou kamarád zeptal (zdravím Tute ;-)), zda bychom s ním nešli na nový filmový Star Trek. S úšklebkem jsem odmítla. Především se mi tedy návrh nehodil časově, na druhou stranu mě Star Trek prostě nikdy nelákal. Z dvojice sci-fi a fantasy mi vždy více říkalo druhé zmiňované a to jak na poli filmů, tak i knih. Ostatně donedávna jsem Star Trek měla jako podivnou úchylku většiny ajťáků a obrovské lodě létající vesmírem v budoucnosti mě prostě nebraly.

V poslední době jsem si ale již několikrát dokázala, že i akční film se sci-fi nádechem by mě mohl bavit. Jedním takovým případem, u něhož jsem to po cestě do kina rozhodně nečekala, byli Transformers – z nichž se nakonec vyklubala docela lahůdka. Vzhledem k množství kladných ohlasů na Twitteru jsem se nechala zlomit a po tom, co mi Tut objasnil, že za filmovým Star Trekem stojí lidé z Lost a Transformers, byla jsem nakonec rozhodnuta do kina vyrazit.

Začátek filmu je jednoznačně zklamání. Pro mě zcela neznámé znepřátelené strany, nezajímavý konflikt, neznámé postavy, které bych ale vzhledem k charakteru rozhovorů znát - OTRAVA. Bála jsem se, že se na Star Treku seriálem a filmy zcela nepoznamenaná budu prostě nudit – naštěstí to tak nedopadlo. Vše se přesune na Zemi, kde se v mladých letech představují dva ústřední hrdinové, jejichž životní příběh se spojí na palubě lodi Enterprise, kde se většina příběhu odehrává. Po půlce filmu nejistota vystřídala nadšení a po cestě z kina jsem pěla ódy na Star Trek. Jo, už mě to částečně pustilo, seriálu ale šanci dám, i když si nejsem jistá, jestli to bude můj šálek kávy. Filmové zpracování bylo zkrátka dělané pro masy a velký podíl na tom, že se mi tak líbilo, sehrála také volba hereckého obsazení (Spock rulez! :)). Každopádně první série Star Trek – Enterprise stažena, uvidíme jak dlouho se mi na disku ohřeje.

Původně jsem to měla v plánu napsat okamžitě po incidentu. Jednak se mi o tom nechtělo pořád dokolečka mluvit a nakonec vyhrála metoda „rychle to vytlačit z paměti“ místo abych se o tom nějak rozepsala na blog. Uběhl týden a já symbolicky znovu projíždím stanicí Česká Třebová. Tentokrát ale s hrůzou očí neschovávám notebook do batohu, nýbrž v relativním klidu dopisuju tento post na blog.

Chování leckterých fanoušků fotbalových týmů jsem až do minulého týdne v televizi sledovala s naprostým nepochopením.  Se sportem to nemá nic společného, škodí to dobrému jménu týmu a navíc to stojí stovky tisíc z kapes daňových poplatníků. A to ani nemluvím o tom, že v některých případech je vlivem těchto „lidí“ na stadion znemožněn vstup obyčejných fanoušků se zájmem o sport – protože to v mnoha případech hraničí se zdravím. Atmosféra na stadionech je hustá a podobné je to bohužel i ve vlacích, kterými jsou tito lidé dopravováni.

Minulý týden se v praze hrálo utkání Baník-Slavia, což znamenalo výpravu asi 500 fanoušků z ostravského nádraží dopoledním vlakem. Dělali výtržnosti a podle všeho dokonce napadli i revizora. Českým drahám tedy došla trpělivost a zmohli se k ubohému experimentu. V České třebové pár desítek lidí vyházeli z vlaku a to především ty bez lístků. Solidárně s nimi vystoupily desítky dalších a tak se na nádraží společně s policisty postavilo asi 300 těch agresivnějších. Jak improvizovat když další vlak pro ně připraven není? Nasypeme je do prvního, který přijede. Aspoň takto na mě působila organizace na nádraží v České Třebové, kam jsme přijížděli za ohlušujícího chorálu těchto fanoušků.

Policie jejich nástup nijak zvlášť neřídila a oni tak naskákali do všech vagónů, stáli v uličkách, naplnili kupéčka a tak jsme nakonec seděli tři „normální“ a davy baníkovců. Jedna z nás tří (slečna) hned v Pardubicích vystoupila a docela jsem ji záviděla.

Zpočátku to přitom nevypadalo tak strašně. Sedli si k nám poláci – mladí, docela pohlední, upravené vlasy, normální oblečení (Kenvelo) a rozumné chování. Na chvíli jsem si tedy oddechla. Tato sestava ale nezůstala. Lidé neustále migrovali, všichni se tam znali a každý chtěl pokecat s každým. My jim navíc nerozuměli ani slovo. To bylo o to horší, když se do vagonu navalil připitý a starší polský fanoušek a začal si tam s jedním sedícím vedle mě něco vyřizovat (ten mě mimochodem při každém dosednutí neváhal aspoň z půlky celou vahou přisednout, což ale mělo co dočinění s jeho značně podroušeným vztahem). Dobrou půlhodinu se tam tito dva spolu dohadovali, řvali po sobě a párkrát to i vypadalo, že se do sebe pustí. Jak byla situace vážná těžko posuzovat, když jsme rozuměli pouze slovu „ku*va“ a to bylo asi tak každé druhé.

Z toho řevu mě pochopitelně bolela hlava a celou dobu jsem se docela bála. Nakonec se to ale uklidnilo, podali si ruce a celé usmíření museli zapít. Padla na to téměř celá flaška tvrdého alkoholu, kterou do sebe lili jen ti dva již tak značně ožralí. A to bylo asi i příčinou konečného vyvrcholení.

Počítala jsem každý kilometr, kdy jsme se přibližovali k Praze – ani na chvíli jsem se nepřestala bát protože prostě kupéčko plné šesti ožralých poláků, kdo ví co můžete čekat. Už jsme byli téměř ve Vršovicích, když druhý „normální“ člověk, který se mnou jel, začal s jediným z čechů Baníkovců navazovat konverzaci (mimochodem mu celá banda dala přezdívku jožin z bažin, protože byl zarostlý). Tendle Jožin s tedy začal vyptávat napříkladu kolik jich z Ostravy vyjelo a to se nezdálo připitému agresorovi, který se málem popral už při prvním příchodu do kupé. Jožinovi vrazil nejprve lehce do brýlí a obličeje a v tu chvíli v něm hrklo a začal se taky bát. Naštěstí byli ostatní rozumní, agresora hned odtahovali a snažili se situaci slovně uklidnit. To již ale nešlo. Onen chlapík v sobě odhadem měl 6 panáků během půl hodiny a předtím vypadal už solidně ožralý. Byl tedy rozhodnutý nevystoupit ve Vršovicích, jet na hlavák a po cestě si to s Jožinem rozdat. Vymluvit si to nenechal ani když se jeho kamarádi zmínili, že by přeci nestihl fotbal (aspoň je vidět že jim o ten sport opravdu nejde).

Vlak zastavil ve Vršovicích ale kamarádi agresora nebyli schopni vytáhnout ven a on se každou chvíli zvedal s tím, že se vrhne na Jožina-právníka. Nevěděli jsme co dělat – navíc jsme oba seděli u oken takže zcela odříznutí od světa. Nakonec tam snad někdo z poláků zařval utečte, tak jsme rychle strhli shora batohy (já kufr snad dokonce hodila jednomu z těch kluků na hlavu) a vyloženě z kupéčka utekli. Následně si tedy Jožina hned odchytla paní z Lidových novin, kde nasbíral trochu kuráže a prokázal své suverénní vystupování budoucího právníka.

Abych to shrnula – baníkovce nahrnuli do vlaku mezi „normální lidi“. Ano, jela s námi policie, ta ale stála ve čtyřech mužích celou dobu u dveří a do vlaku vůbec nevstupovali (jestli se báli i oni, co jsme měli říkat my).  O žádných kupé vyhrazených pro „obyčejné cestující“ řeč v žádném případě nebyla – pokud vím tak snad zamkli akorát první vagón kde cestovala manželka jednoho z policistů (ať žije protekce), ale to jsem zjistila až v Praze. Tam jsem mimochodem dojela rozhodnutá do tohoto pekelného stroje na kolejích už nenastoupit – bohužel mi ale nic jiného nezbývá. Každopádně to byl psychicky neskutečně vyčerpávající zážitek a dvě hodiny strachu, které jsem takhle intenzivně snad ještě nezažila a doufejme ani nezažiju. A rada pro ostatní – sledujte kdy a kde se fotbal hraje, stojí to za to :). Já už teď také budu.

Mám podezření na konspiraci obřích rozměrů. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, že po mnoha a mnoha měsících spokojeného používání zažité kombinace prohlížečů budu nucena po 14 dnech k další poměrně drastické změně. A bojím se, že ani ta nebude finální.

Už po dlouhé měsíce mi věrnou společnici dělala Opera. Fungovala skvěle a dokonce si poradila i s mými dosti vysokými nároky (běžně mívám třeba měsíc uložených 20-30 otevřených záložek, se kterými potřebuju pracovat). Nedávno nám ale náš harmonický vztah začal tak trochu skřípat. Sama razím pravidlo, že ve vztazích je chyba vždy na obou stranách, v tomto případě ale opravdu nevím, co jsem Opeře udělala, že se rozhodla crashnout poté, co jsem si spustila stránku s flashem. Pravidelně ji shazoval internetový server iDnes a poté co jsem po měsící notebook zrestartovala a ona s čistým štítem během deseti minut třikrát padla, bylo rozhodnuto – bude vyměněna.

Kandidáti byli dva – Firefox a Google Chrome. První zmiňovaný jsem kdysi spokojeně používala, přesto jsem nakonec na radu Jirky (hmm fakt dík :D) přešla na Chrome. Aktivně ho používám ani ne týden a příliš jsme si do oka nepadli. Záložky jsou na pohled pěkné, při větším množství ale neukazují ani malé ikonky odpovídajících stránek, což je v mém případě docela problém. Včera mi prohlížeč zatuhl a připravil mě o všechny načítané záložky a to už předtím udělal i jednou a to dokonce bez jediného varování, hlášky. Prostě zmizel. Navíc se mi nelíbí ani chování prohlížeče při některých akcích, zkrátka Google má ještě co dohánět.

Moje kroky tedy logicky vedou k Firefoxu. Doufám, že aspoň tady budu zcela spokojena a splní mé doufám nepříliš vysoké nároky. Každopádně, jaký prohlížeč používáte vy a případně jak jste s ním spokojeni?

UPDATE:Sama nechápu jak se to stalo, každopádně jsem omylem zapomněla na film, kterému Oskarů přeju asi nejvíc - Curious Case of Benjamin Button (Podivuhodný případ Benjamina Buttona).

S blížícími se Oskary se jakoby roztrhl pytel s kvalitními filmovými snímky. Vzhledem ke zkouškovému období a tedy i většímu množství volného času než v semestru jsem měla možnost několik málo shlédnout a ráda bych se tímto způsobem podělila o svá doporučení.

Slumdog Millionaire (Milionář z chatrče)

Začnu záležitostí pro mě nejčerstvější, na kterou jsem se právě zvládla dodívat. Co si budeme nalhávat Slumdog Millionaire je pohádkou, ale hodně pěkně udělanou. Jak jsem četla před pár dny v nějaké recenzi, hra je jako houpačka. Nejprve vás zaujme (příběh je pojat zajímavým způsobem, prolínají se časové roviny, přesto se v nich neztrácíte), následuje chvíle utlumení před fenomenálním závěrem.

Burn After Reading (Po přečtení spalte)

Nevím proč jsem na tuto věc do kina šla s tím, že se dočkám vážného filmu možná i s trochou akce navrch. Nakonec se z toho vyklubala hodně dobrá komedie, kde se nad některými scénami ze srdce zasmálo celé kino. Velkým plusem byla dosti tupá role Brada Pitta, který dokázal, že vedle lamače dívčích srdcí zvládá zahrát i takovéhoto troubu – a dokonale!

Revolutionary Road (Nouzový východ)

Kate Winslet a Leonardo Dicaprio v jednom filmu, to je jasná volna pro každého, ve kterém Titanic alespoň něco málo zanechal. Samozřejmě velkým zklamáním bylo, že Leo stejně jako Kate mají na obličejích poměrně výrazné známky stáří a už na ně zkrátka není tak dobrý pohled. Hrát ale nezapomněli a některé dramatické scény – klobouk dolů. Na druhou stranu jsem vzhledem k plakátům čekala romantickou slaďárnu a dostala skvěle odvedený ale pořád docela depresivní film.

Zack and Miri Make a Porno

Trochu kontroverzní název pro nadprůměrnou americkou komedii, která se zhruba od poloviny zvrhne ve slušný slaďák. I když název svádí k divokým sexuálním hrátkám, pointa celého filmu je trochu někde jinde. Co se mi nelíbilo jsou tradičně stovky nadávek a jiných sprostých slov, díky kterým jsem byla nucena výjimečně nasadit alespoň anglické titulky – a nedělám to ráda.

Vicky Christina Barcelona

Woody Allen filmy dělat uměl a stále umí. Vicky Cristina je dvojice naprosto rozdílných slečen, které se vydají do překrásné Barcelony, kde se většina scén odehrává. I když každá od života chce trochu něco jiného, osud je svede ke stejnému muži, což nakonec vyustí v několik dramatických scén střídaných těmi romantickými. Film se líbil snad každému, komu jsem doporučila, takže se rozhodně nezmýlíte.

Changeling (Výměna)

Changeling neboli Výměna je od začátku do konce napínavý příběh matky, která přijde o svého milovaného syna a místo toho jí podstrčí jiného a snaží se jí přesvědčit o tom, že je to ten pravý. Média z ní udělá naprostého šílence, což opadne až ve chvíli, kdy se všichni dozví, co za hrůzu se za tím vším vlastně nachází. Minimálně druhou půlku filmu budete rozhodně sedět a ani nedutat. No a závěr – kvalitně odvedená práce.

UPDATE: Na tondův popud nahrána nová snad finální verze rozvrhu

Sejdeme se někde? (toho cervenyho balastu si nevsimejte, KOS

A myslím, že je každému jasné, že takováto událost si žádá samostatný post, shrnutí a samozřejmě tak trochu ohlédnutí za tím, co vlastně prvních pár měsíců na ČVUT FEL znamenalo a jak se vůbec prvákům na této škole žije (pokud snad uvažujete o tom, sem jít studovat). Nejprve bych to vzala ze sociálních hledisek:

FEL je méně přátelská škola. Tak přesně něco takového jsem asi po měsící na FELu četla někde na fóru. A nezbývá mi nic jiného než to negovat. Jasným argumentem jsou stovky lidí, kteří se pohybují v tak trochu anonymním prváku. A´t už to zní jakkoliv zle, po prvním roce se i z FELu stane běžná vysoká škola. Upřímně se mi právě tato velikost na FELu líbí – stále poznáváte nové lidi, dohromady vás ostatně semknou stejné povinnosti, problémy a kdovíco. Já osobně měla myslím docela štěstí na studijní skupinu, kde jsem neměla problém se bavit téměř s nikým, až je mi skoro líto, že se takhle kompletně už prostě nesetkáme

FEL je těžká škola. Další tak napůl mýtus, který mi nedával spát od chvíle, kdy jsem se pro FEL definitivně rozhodla. Ostatně ještě v půlce semestru jsem si byla jistá, že nedokončím ani první semestr. Ve většině předmětů jsem byla za všemi pozadu (matematika, elektrika, programování). Nakonec se ale ukázalo, že pokud vás problematika baví a trochu se učíte, prolezete.

Holky to mají na FELu lehčí. Aneb mýtus číslo tři. Rozhodně si nemyslím, že by to měly holky co se zkoušek, semestrálek a čehokoliv jednodušší. Metrem se měří stejným. Jedinou výhodu vidím snad v tom, že vám většinou okolí vyjde vstříc (ať už cvičící, spolužáci). Vzhledem k množství studentů si vás také cvičící více zapamatují, protože ono se přeci jen není možné zapamatovat stovky podobných mužských jmen. Jinak bych to viděla tak na stejno.

Nyní k jednotlivým předmětům, které možná mohou na první pohled vypadat hrůzostrašně, většina z nich se ale ve výsledku dá nějak doklepnout k zdárnému konci.

Algoritmizace (Y36ALG) – pokud si někdo není svým programátorským umem zcela jistý, rozhodně při zápisu zvolit možnost začátečník. Java respektive programování se zde bere od základů a skončí se někde u objektů. Vše je ale neskutečně nahuštěné, pokud jste tedy v životě nenapsali řádku kódu, asi v tom budete bez samostudia solidně plavat. Zbytek bude cvičení přežívat s velkou nudou a na konci vybere možnost známky ze semestru, což je podmíněné ztrátou maximálně pěti bodů ze sedmdesáti. A právě díky této tak trochu vyhaluzené možnosti jsem si z algoritmizace odnesla svoje jediné A. Nakolik je zasloužené oproti lidem, kteří prošli fakt hnusnou zkouškou, o tom raději nebudu polemizovat.

Úvod do operačních systémů (Y36UOS) – jediný předmět, který se myslím už od začátku nedoporučuje podhodnotit. Testy v semestru jsou tři a pokud nezačnete učením na první, při druhém budete mít co dělat, látky totiž neuvěřitelně přibývá a staví na tom, co byste měli už ve výsledku dávno vědět. A finální test je skokem doslova mílovým, kde se prakticky během 14 dnů musíte přeorientovat z krátkých písemek na papír na psaní a čtení skriptů se desítkami řádek. Naštěstí patřil UOS k mým nejoblíbenějším předmětům, bavilo se mě na něj učit a s výsledkem B jsem spokojená. Zvlášť když větší část lidí myslím předmět vůbec nedokončila.

Matematika 1 (Y01MA1) – tak trochu přemýšlím jak tenhle odstavec vést bez toho, aby se to strhlo v jednolité opěvování Habaly. Ale asi to prostě nepůjde. Tenhle člověk lidi zachraňoval v semestru záživnými přednáškami a cvičení s ním nebyly o nic horší. Nezklamal ani u zkoušky, kde na rozdíl od jiných zkoušejících rozdává body velmi bohatě, nemá potřebu uškodit a ještě navíc mi u zkoušky zachránil celých devět bodů, o které bych u jiného cvičícího přišla vlastní blbostí. No a můj výsledek pro změnu B.

Elektrotechnika pro informatiky (Y31ELI) – většina lidí na STM přišla z gymplů a s tímto prostě zkušenosti nemají. Z bryndy ale už stovky lidí zachránily řešené otázky z STM wiki, které až na malé dovětky byly i na zkoušce. Tam stejně každému chybělo snad jen 10 bodů, proto si myslím, že ELI musí dát opravdu každý. Na druhou stranu mě trochu naštvalo, že mi Ačko uniklo o jeden jediný bod. Ale co už. Výsledek je tedy klasicky B.

Algebra (Y01ALG) – algebra by se dala označit jako postrach většiny prváků. Tato snůška na oko zbytečných pravidel vtěsnaných do 180 stránek Olšákových skript zpočátku nedává nejmenší smysl. Já ale následně sama zjistila, že naštěstí jsou ty ošklivá žlutá skripta velmi dobře napsaná a v kombinaci s testy z stm wiki se to naučit dá. Na druhou stranu mi letošní testy přijdou zase o stupeň výše, co se obtížnosti týče, a tak o dva stupně nad úrovní písemek EaI. I když mi totálně nesedl jeden příklad, z testu jsem nakonec vykouzlila 44 bodů, což bylo zakončeno známkou C, tedy dvojkou. A vzhledem k množství vyhozených a Ečkařů, jsem opravdu ráda.

Tělocvik – Squash – Pokud budete někdy zvažovat tělocvik a squash vám není proti srsti, doporučuju. Sice je kapacita příliš velká a většinou je nutné se po 10ti minutách střídat na kurtech. Na druhou stranu si zahrajete, pokecáte a trochu odreagujete ze školy (pokud si tělocvik jako já nevložíte mezi matiku cvika a matiku přednášku, takže máte na cestu na Strahov i z něj vždy jen půl hodin i s převlékáním). No a jako trenér je Martin Chrdle bezkonkurenční. Docházku neřeší, nechá vás hrát jak chcete a občas je s ním dokonce i sranda.

V následujících dnech mě čeká první tvorba rozvrhu, který mám už tak trochu nastřelený a doufám, že mi většina věcí z něj nějak vyjde. Jinak jsem teda semestr zakončila se slušným průměrem 1,5, který by mi snad mohl donést alespoň to nejnižší prospěchové stipendium (pravda, jsem na hranici mezi předposledním a posledním a spíše sázím na to, že mě shodí do kategorie nižší – všichni chtějí ušetřit).

Tak po včerejšku už mohu tak nějak říct, že jsem napůl uzavřela první semestr na vysoké škole (když bych to vzala doslovně, možná jsem ho uzavřela zcela, protože od čtvrtka už mám dokonce i dostatek kreditů pro postup dál). Zaplněná levá kolonka určená pro zápočty ale není to hlavní a tento post by se vlastně měl věnovat spíše čtvrtečnímu zaplnění kolonky pravé i levé a to u předmětu Matematika 1. Ano, i když jsem si předtím docela mlátila hlavou do stěny, přihlásila jsem se na předtermín a jak mnoho lidí předpovídalo, nakonec jsme toho vůbec nelitovala. I když mi někdo dokonce předpovídal, jaká je to hloupost (zdravím Péťu, kterej to stejně nečte), tak jsem si nevyplýtvala jednu možnost ale rovnou si matiku odškrtla a to nakonec i s docela dobrým výsledkem.

Vzhledem k tomu, že to byla moje historicky první zkouška (a řádně jsem ji prožívala) musím se o ní zde alespoň zmínit. 15.1. 2009 9.20 to byl den D a hodina H. Vstávala jsem kolem sedmé, přichystala se a nakonec se rozhodla jít jen v černých kalhotách a ještě že tak (ostatní holky to taky nehrotily a kluci už vůbec). O půl deváté jsem měla sraz dole v Kloknerovém ústavě s klukama z kruhu, kteří šli taky na zkoušku a my byli domluvení si ještě před ní jít vyzvednout výsledky angličtiny, která se nám se zkouškou kryla.

Angličtinu jsem dala, dokonce jsem dostala pochvalu a další zářez do indexu. Poté jsme se pomalu začínali odebírat ven, když se Honzovi udělalo špatně, zcela zblednul a po několika sekundách se dokonce sesypal k zemi, kde ho nebyli schopni zvednout ani zbylí dva kluci. Myslím že netřeba zdůrazňovat, jak mě tato neočekávaná ranní zkušenost zkazila náladu a znervóznila ještě víc. Angličtinářka začala mít poznámky jako, že s učením končí, protože na takovéto šoky opravdu nemá. Následně jsme na honzu pár minutek čekali, kdy ho obkládali mokrými hadrami, pil vodu a dokonce dostal panáka Becherovky, srandovní :-). To by se na střední stát nemohlo.

Nakonec se to nějak srovnalo a vyrazili jsme i s Honzou čekat před přednáškovou místnost 340, kde už stepovalo hodně nedočkavých studentíků. Habala dorazil o nějakou chvíli dříve, vpustil nás dovnitř a já se usadila téměř dopředu mezi Ondru, Vaška a Martina. Organizačně to chvíli trvalo, na termín totiž dorazila řada lidí řádně nepřihlášených v KOSu. Tady první plusové bodíky pro Habalu – až na jednu výjimku totiž všechny z této více než desetičlenné skupinky usadil a dovolil jim zkoušku si napsat. Na to že kapacita termínu byla původně dvacet, narval nás tam opravdu hodně.

Pak následovalo rozdání příkladů verze 1 a začalo odtikávat 90 minut. Čas se mimochodem moc neřešil a Habala nechal poslední snaživce psát myslím i o hodně delší dobu. To mě ale netížilo, já test odevzdala podporována několika hodně ošklivými pohledy spolužáků zhruba v polovině, myslím že jako pátá :-). První tři Habala opravoval ještě během testu (nedával tedy moc pozor a co jsem si všimla, byla vzadu docela živá diskuze). My následující tři měli opravu také slíbenou, nakonec na to nedošlo, na tabuli byl napsán čas 15.15 a já si sedla opodál čekajíc až Vašek tu svoji slavnou písemku odevzdá a můžeme se odebrat pryč. Nakonec se tedy Habalovi zželelo a mně a dvěma dalším test opravil okamžitě s naším dohledem. Dokonce ty, kteří měli zájem, rovnou zkoušel ústně, takže jsme to měli ještě před jedenáctou za sebou a i s výsledkama se mohli vydat spokojeně domů. Za Bčko (stupnice A-F, takze neco jako 1-) jsem fakt ráda, tak nějak jsem s ním nepočítala, zvlášť vzhledem k tomu hodně lehce nastřelenému důkazu v šesté otázce.

Co se celkového zhodnocení týče, jít příště na zkoušku z Matiky 1, rozhodně opět volím Habalu (ostatně byla jsem s ním maximálně spokojená i na přednáškách a cvičeních). Sice nemám s čím srovnávat, ale občas jsme se i zasmáli, vše probíhalo maximálně pohodově a při opravách byl bodově dosti štědrý. I špatný výsledek a svě chyby při počítání mohly znamenat slušných 13/15 bodů za příklad. No jo, ona magická třináctkas se na výsledcích objevovala neuvěřitelně často. Další plus, za které budu Habalovi vděčná asi hodně dlouho, je to, že mě nenechal vlastní blbostí ztratit devět bodů. Poslední šestý příklad jsem totiž na papíru zapomněla v lavici a všimla si toho až po skončení zkoušky. Naštěstí jsem v té lavici celou dobu opravdu nebyla a vzhledem k tomu že mě měl pořád na očích a doufejme uznal, že nechci podvádět, přijal to i takto asi 40 minut po originálním odevzdání. UFF Nejsem si jistá, že by to jiný zkoušející udělal.